Domů›Fantasy›Daleké království za koncem pohádky
Fantasy

Daleké království za koncem pohádky

Pohádky patří k příběhům, o nichž máme sklon si myslet, že je dobře známe. Pohádky vypadají jako pevné a uzavřené příběhy. Víme, kdo má být zachráněn, kdo potrestán, kdo proměněn a kdy má přijít šťastný konec. Jenže právě tato zdánlivá samozřejmost z nich dělá lákavý materiál pro nové vyprávění.

Daleké království za koncem pohádky

Antologie Daleké království: dávné pohádky vyprávěné jinak vydaná nakladatelstvím Golden Dog není sbírkou, která by známé pohádky pouze převlékala do jiných kulis. Spíš ukazuje, že starý příběh lze znovu otevřít i tam, kde se zdál být dávno uzavřený. Antologie čtrnácti povídek proto nenabízí jen další návrat ke starým známým příběhům, ale spíš zkoušku, co všechno ještě unesou. Editorky Tereza Kadečková a Lucie Lukačovičová postavily antologii na setkání několika generací české fantastiky. Vedle zavedených autorek jako jsou Františka Vrbenská, Vilma Kadlečková, Julie Nováková, Michaela Merglová či sama Lucie Lukačovičová dávají prostor i mladším a méně známým hlasům. To je pro knihu důležité: místo přehlídky jedné poetiky nabízí společný pokus ukázat, kolika různými způsoby lze se starou pohádkovou látkou zacházet.

Pohádka jako trauma, paměť a návrat potlačeného

Výrazná část antologie ukazuje pohádku jako prostor, v němž se pod známým vyprávěcím vzorcem vrací stará bolest. V povídce Žába převádí Tereza Janišová Žabího prince do současného příběhu o tělesné paměti, studu, odporu a hranicích. Žába tu není roztomilý zakletý ženich, kterého stačí přijmout, ale spouštěč vytěsněné vzpomínky na násilí; pohádka se tak mění v příběh o tom, jak těžké je znovu získat vládu nad vlastním tělem a vlastním příběhem.

Královna růží od Vilmy Kadlečkové přepisuje Šípkovou Růženku z perspektivy matky a posouvá těžiště od spící dcery k ženě zoufale se snažící zabránit naplnění sudby. Magický výrok Sudiček tu přerůstá v rodový mechanismus, který se přenáší řečí, úzkostí, výčitkami a představou, že dítě musí naplnit předem přidělenou roli. Výsledkem je psychologicky tísnivý text o mateřství, ochraně, kontrole a právu dítěte odejít z příběhu, který pro něj napsal někdo jiný.

V povídce Co přineslo moře pracuje Petra Lukačovičová s Andersenovou Malou mořskou vílou přes bolest, ztrátu a soucit. Největší posun spočívá v tom, že hlavní postavou není víla ani princ, ale „ta druhá“, tedy žena, kterou si princ vezme. Z původně nevědomé překážky vílina štěstí se stává postava schopná pochopit cizí oběť a nabídnout víle jiný druh vykoupení, než jaký by poskytl princ nebo klasický romantický konec.

Pohádka jako trest, vina a spravedlnost

Druhá skupina textů vytahuje z pohádek otázku viny, trestu a odpovědnosti za vlastní činy. Veronika Fiedlerová v Potrestané vychází z Potrestané pýchy a soustředí se právě na problematičnost trestu jako výchovného nástroje. Historická i současná linie ukazují, že „napravení“ pyšné ženy může snadno zakrýt mocenský a erotický mechanismus, v němž se touha po osvobození mění v další závislost a ponížení.

Michaela Merglová v povídce Tisíc kleteb na tvou hlavu přepisuje Kostěje Nesmrtelného do současné Prahy drogových doupat, squatů, márnic a pouličního násilí. Kostějova nesmrtelnost tu získává podobu nekonečného trestu za dávné znásilnění, vraždu a další násilí, které se vrací v podobě bolesti, jizev a přízraků. Pohádkový padouch se mění v trosku, která nemůže zemřít, ale ani se očistit pouhým utrpením.

Případ jabloňové panny od Emmy Riedové převádí pohádku o Jabloňové panně do historické detektivky. Motiv babice, pláště, krve, vody a zmizelé dívky se mění v síť stop, falešných indicií a společenských předsudků. Důležitý posun je v tom, že vina není tam, kde ji pohádková logika i lidský pohled nejrychleji hledají: ohyzdná cizí žena není pachatelka, zatímco skutečné zlo se skrývá v počestné domácnosti.

Převrácené role: zachránce, netvor, princezna

Další výraznou linií antologie je převracení pohádkových rolí. Zahrada trnů z pera Julie Novákové přepisuje Krásku a zvíře jako biotechnologickou sci-fi romanci, v níž netvor není zakletý princ čekající na návrat k lidské normě. Thorneova tělesná jinakost je spojena s násilím, přežitím i autonomií, a skutečný obrat proto přichází ve chvíli, kdy se Jamil vzdá potřeby druhého „opravit“.

Tereza Kadečková ve Zlaté hvězdě radikálně proměňuje Princeznu se zlatou hvězdou. Zlaté znamení na čele už není krásný dar ani symbol výjimečnosti, ale těžitelný nerost v těle, který z hrdinky dělá majetek, surovinu a reprodukční nástroj. Pohádková krása se tak obrací v cejch a útěk před mocí nevede k princi, nýbrž do komunity vyvržených a na divadelní scénu, kde hrdinka poprvé sama vystupuje se svým příběhem.

V povídce Na březích vesmíru dovádí Františka Vrbenská archetyp unesené ženy a zachránce do zásadní dekonstrukce. Thāng se považuje za hrdinu, který po letech přichází zabít únosce a odvést svou ztracenou nevěstu domů, jenže milovaná Follmahaut už nežije v příběhu, který si o ní uchoval. Povídka tím ukazuje, že záchrana bez respektu k současné vůli zachraňované osoby se může sama stát pokračováním násilí, i když vyrůstá z věrnosti a utrpení.

Pohádka jako žánrový experiment

Antologie Daleké království dokáže často překvapit výslednou transformací pohádek v jiný, někdy až hodně temný žánr (ačkoliv už od Boženy Němcové víme, že hranice mezi pohádkou a hororem bývá nebezpečně tenká).  V Případu zlatých vlasů přepisuje Lucie Lukačovičová Zlatovlásku jako fantasy noir: Jiřík už není kuchař u krále, ale soukromý detektiv, král se mění v gangsterského Kinga a zvířata v městské kožoměnce. Pohádková funkce zázračné vody jako prostředku návratu života se tu rozšiřuje: stává se nebezpečným nástrojem, s nímž lze trestat, oživovat, vyvažovat proroctví a měnit politické uspořádání města. Pohádková cesta za nevěstou se tak proměňuje v případ plný vydírání, únosů, zrady a temné městské magie, aniž by se ztratila rozpoznatelná erbenovská kostra.

Povídka Kam jsi šel, Kaii? od Barbory Vrobelové je nejvýraznějším hororovým přepisem antologie. Andersenova Sněhová královna se mění ve space horor, kde střep zrcadla funguje jako infekční artefakt, Sněhová královna jako kosmická entita absolutní zimy a Gerda jako probouzející se bitevní křižník. Dětská věrnost a záchrana Kaie se převádějí do nelidského měřítka, v němž láska, loajalita i monstróznost splývají. Vrobelová tu spojuje vesmírnou misi, politiku mezihvězdných civilizací, vojenskou hierarchii s weird imaginací a pohádkovou strukturou.

Civilní, komediální a sociální aktualizace

Vedle temných a žánrově vyhrocených textů antologie obsahuje také povídky, které pracují s civilností, humorem a každodenními situacemi. V povídce Smíš prosit přepisuje Martina Vítová Čerta a Káču do prostředí magické akademie a démonologické smlouvy. Tanec s čertem zde není jen komická epizoda, ale projev samoty, manipulace a zoufalé touhy být konečně přijatá; čert se navíc z protivníka mění ve vypravěče a částečnou oběť pekelné hierarchie.

V povídce Tři kožíšky pro Kotelku pracuje Dagmar Digma Čechová s Popelkou v současné komediální poloze. Kouzelné oříšky nahrazují tři kožíšky, ples se mění v podnikatelskou akci a popel zůstává jen v přezdívce hrdinky, která se stará o kotel. Veroničina bezmoc tu pramení ze zneužívané odpovědnosti, rodinného slibu a každodenní práce, kterou okolí bere jako samozřejmost, nikoliv z podřízeného postavení a existenční závislosti na macešině domácnosti.

Povídka Dobří švagři se vracejí z pera Dagmar Mudrové představuje humoristickou urban fantasy podle Čertova švagra. Peklo se mění v pražský bar, čert Anton je samostatný podnikatel s dobrým time managementem a první případ navráceného vidoucího Petra se točí kolem nesmrtelných slepic. Komediální poloha přitom nezakrývá sociální jádro textu: za absurdní magickou zápletkou stojí dítě v pěstounské péči, vykořisťování, dědictví a selhávající důvěra v instituce.

Staré příběhy, nové příležitosti

Celkově působí Daleké království jako velmi silná a promyšlená antologie. Její hlavní předností je práce s pohádkami jako s živým vyprávěcím materiálem, který přesahuje pouhou dekoraci či nostalgickou rekvizitu. Výraznou předností je psychologizace pohádkových rolí. Antologie opakovaně ukazuje, že princezna, netvor, zachránce, čert, prokletý padouch nebo „pyšná“ žena nejsou samozřejmé funkce v hotovém morálním schématu. Jsou to postavy, jejichž motivace, zranění a rozhodnutí lze znovu promyslet. Právě v tom vznikají nejsilnější posuny: netvor nemusí toužit po proměně v člověka, zachraňovaná žena nemusí stát o návrat, trest nemusí být spravedlivý a krása může být spíš cejchem než darem.

Velmi dobře fungují také autorské poznámky. Pomáhají číst povídky jako vědomou práci s předlohou, nikoli jen jako hádanku, kterou pohádku autor použil. U některých textů navíc přesně ukazují, odkud vychází klíčový interpretační posun: ze zpochybnění trestu, z motivu damsel in distress, z fascinace konkrétní postavou, z převodu pohádky do konkrétního žánru.

Silnou stránkou je především žánrová pestrost. Ne každá povídka bude působit stejně silně na každého čtenáře. Některé texty jsou velmi hutné, ambiciózní a interpretačně bohaté, jiné stojí spíš na nápadu, svižném provedení nebo žánrové hře. Taková nevyrovnanost je však přirozeným rizikem antologie, která sází na velký rozsah poetik, témat a autorských rukopisů.

Zajímavé je sledovat i to, jak jednotlivé povídky souvisejí právě s dosavadní tvorbou. U některých autorek působí pohádková předloha jako přirozeně vtažená do světa, v němž se už dlouhodobě pohybují: do sci-fi, hororu, historické prózy, mytického vyprávění nebo městské fantastiky (to platí zejména pro Vilmu Kadlečkovou, Františku Vrbenskou, Julii Novákovou, Lucii Lukačovičovou a Emmu Riedovou). U jiných textů je patrnější radikální žánrový převod (jako u Barbory Vrobelové, Michaely Merglové, Dagmar Mudrové a Terezy Kadečkové), jinde je retelling spíš příležitostí vykročit stranou a vyzkoušet jinou polohu. Právě v tom je antologie cenná: i přes společné motto „pohádka jinak“ zůstává každé autorce dostatek prostoru, aby si k původní látce našla vlastní cestu.

Za pozornost stojí ještě jedna okolnost: všech čtrnáct povídek napsaly ženy. Po debatách, které svého času provázely některé ryze ženské antologie, je docela osvěžující, že Dalekému království nejsou jen na základě této skutečnosti automaticky přisuzovány feministické cíle či obsahy. Zdá se, že doba přece jen trochu pokročila.

Co zůstane z pohádky, když přestane být bezpečná?

Určitou slabinou antologie je, že nepracuje s retellingem vždy stejně čitelně. Některé povídky drží s předlohou pevný a pro čtenáře snadno rozpoznatelný dialog, jiné vyžadují znalost méně známé pohádky nebo pomoc autorského doslovu. Nejsilnější jsou texty, v nichž se radikální přestavba pořád opírá o konkrétní pohádkové jádro. Riziko vzniká tam, kde se vazba rozvolní natolik, že může čtenář pochybovat, zda ještě čte retelling, nebo spíš samostatnou fantasy či sci-fi povídku s dodatečně připojeným pohádkovým klíčem.

Místy může být pro čtenáře náročné i to, že některé povídky otevírají velmi rozsáhlé světy, které by unesly novelu nebo román. To platí hlavně pro texty s výraznou fantastickou nebo sci-fi stavbou. V povídkovém rozsahu pak někdy vzniká pocit, že sledujeme jen výsek většího univerza a pro úplné pochopení část informací chybí. Na druhou stranu právě tento pocit může nalákat čtenáře k dalším dílům autorek, nebo autorky samy podnítit, aby námět rozepsaly do většího tvaru.

Rozhodně se nejedná o laciný editorský projekt postavený jen na módě retellingů. V Dalekém království rozhodně opouštíme bezpečný prostor známé látky a vydáváme se do nových vod. Za antologií stojí dvě autorky, které samy patří do české fantastiky a mají zkušenost s žánrovým přepisem, mýty, legendami, povídkovou tvorbou i antologiemi. To možná vysvětluje, proč sbírka míří spíš k experimentálnější fantastice než k pohodlným převyprávěním pohádek.

Ovšem v době, kdy část čtenářů od fantastiky očekává především plynulý čtenářský komfort, může být podobná antologie obtížnější k přijetí. Autorky totiž spojují atraktivní nápad „známá pohádka jinak“ s často bolestivým nebo ironickým domýšlením toho, co pohádky skrývají: násilí, nerovnost, trest, tělesnost, vlastnictví, vinu nebo falešnou samozřejmost záchrany. Kdo hledá hladký návrat k dětskému úžasu, může narazit. Kdo je ochoten číst pohádku jako otázku, která stále připouští nové odpovědi, dostane texty, které po dočtení zůstávají v hlavě déle než většina pohodlnějších retellingů.

Procentuální hodnocení: 80 %

Tereza Kadečková, Lucie Lukačovičová (editorky): Daleké království: dávné pohádky vyprávěné jinak

Vydal: Golden Dog, 2025
Obálka: Jana Maffet Šouflová
Počet stran: 348 stran

Cena: 499 korun

Líbil se vám článek? Sdílejte ho dál.

Facebook (otevře nové okno) X / Twitter (otevře nové okno)

Pro Instagram otevřete nabídku sdílení, pokud jej vaše zařízení nabízí, nebo zkopírujte odkaz a vložte jej do nálepky Odkaz ve Story.

ZH
Redakce Fantasy Planet

Zuzana Hloušková

Mohlo by vás zajímat

Všechny články »

Zapojte se do diskuse

Vaše jméno, e-mail a IP adresa budou zpracovány výhradně pro účely správy komentářů a ochrany před spamem (Cloudflare Turnstile) Zásady ochrany osobních údajů.