Hra o prsten pod Černým měsícem
Dvě znepřátelená království, mladý princ, pětice jeho přátel, tajemná vlčice, prastará víra, magie živlů, nefritová luna, politické intriky a jeden ples, po němž už nic nebude jako dřív.

Filip Beneš vstoupil do české fantasy způsobem, který rozhodně nelze přehlédnout. Černý měsíc: Minulost je prvním dílem plánované trilogie a zároveň autorovou prvotinou, na níž svůj fikční svět budoval třináct let. Žánrově se hlásí ke klasické epické fantasy: nabízí rozsáhlý svět s vlastní historií a mytologií, putování družiny, politické intriky, dobrodružství i válečné konflikty.
V době, kdy značná část fantastiky sází na svižnější tempo, působí Benešova tisícistránková výprava jako návrat k rozmáchlejšímu způsobu vyprávění. Recenze je poněkud delší také. Jistou míru proporcionality jsem však zachovala. Pojďme si teď knihu detailněji představit.
Princ, který si svůj život příliš vybírat nemůže
Středem příběhu je princ Ramiel, dědic Lhyonnu. Právě dokončil Královskou bojovou akademii a čeká ho role budoucího panovníka. Zpočátku se ovšem nechová právě ukázkově: vůči otci bývá drzý, odmítá jeho rozkazy, nechce se smířit s domluveným sňatkem a milostný život bere značně volně. Svému hrdinovi tak autor nechává dost prostoru, aby během příběhu dospěl.
Také princova nejbližší družina je poněkud netypická. Serena je dcerou chudé švadleny, Bakeson synem zkrachovalého truhláře, Erat si prošel podzemními zápasnickými arénami a dvojčata Mirrah a Melliah vyrůstala po smrti matky v prostředí elianostských domů neřestí. Společně prošli akademií a společenské rozdíly mezi nimi postupně ztratily význam.
Ramielův skutečný problém ovšem leží o generaci výš. Lhyonn býval součástí jednotné Lhyonnské říše, která se před dvaceti lety rozpadla po konfliktu dvou královských bratrů. Jedním je Ramielův otec Trias, druhým jeho strýc Fratus, vládce sousední Nellsie. Mezi oběma zeměmi panuje mír, pod jeho povrchem však zůstaly staré křivdy. Ramiel tak zdědil nejen trůn, ale také rodinný spor, o jehož skutečné podstatě dlouho neví všechno.
Nad oběma královstvími navíc visí Černý měsíc. Doslova. Neobvyklé nebeské těleso zalévá svět nefritovou září a jeho význam se v průběhu příběhu částečně odkrývá.
Poslední bezstarostná cesta
Ramiel a jeho přátelé opouštějí Královskou bojovou akademii. Jsou mladí a přesvědčení, že nejhorší životní zkoušky mají díky akademii za sebou. Nejprve míří do Elianosti, hlavního města Lhyonnské říše, a odtud do Datheronu, hlavního města Nellsie. Právě tam Ramielův strýc pořádá slavnostní bál, na němž má princ mimo jiné poznat svou domluvenou nevěstu.
A právě tady nastává zlom. Slavnost se během jediného večera změní v politickou past a Ramiel se ocitne v centru událostí, které zásadně změní jeho postavení. Z váženého hosta se stává psancem, když odmítne vydat prsten se zeleným kamenem, dar od svého otce.
Tady se výrazně promění rytmus románu. Po dlouhém rozehrávání příběh přitvrzuje a dobrodružství dostává temnější podobu. Ramiel skončí ve vězení, družina jej osvobodí a následuje útěk a magický útok, který spustí Ramielovu proměnu, a ne zrovna k dobrému. Družina musí čelit dalším nástrahám a původní bezstarostnost se vrací na stále kratší okamžiky.
Magie Měsíce a hvozd plný starých bohů
Právě magie patří podle mého názoru k tomu lepšímu, co Černý měsíc: Minulost nabízí. Není vystavěna jako jednoduchý arzenál kouzel. Černý měsíc je především silný atmosférický motiv: jeho nefritová záře proniká mezi stromy, křiví stíny a proměňuje známou krajinu. Autor kolem tohoto úkazu utkal pavučinu náznaků, jejichž úplný význam ale zůstává skrytý.
Nejkonkrétněji se tato magie projeví právě na Ramielově proměně po záhadné „nákaze“. Ta nezasahuje pouze jeho tělo, ale proniká i do mysli: zostřuje smysly, zvyšuje fyzickou sílu a dává mu děsivou moc, která dokáže zvrátit průběh bitvy a zároveň oslabuje jeho schopnost rozlišit přítele od nepřítele. Proměna zasáhne také mentální spojení s Lautidou, vlčicí, která Ramiela provází od dětství. Dosavadní téměř samozřejmé souznění člověka a zvířete naruší cizí bariéra a z daru se rázem stává zdroj bolesti a nebezpečí. Magie má svou cenu, její uplatnění něco stojí a zanechává následky.
Povedenou částí světa jsou také hluboké hvozdy. Autor má zjevně rád krajinu a nechává čtenáře putování skutečně absolvovat. Les voní, v noci je chladno, cesta je únavná a pod korunami stromů proniká zelenavé světlo. Atmosféra tu šlape na plné obrátky. V hvozdech navíc ožívá nejstarší vrstva mytologie. Víra v přírodní živly tu přežila civilizační proměny a voda jako „Matka všech sil“ má své rituály, posvátné prameny, očistu i obětní místa. Tato část výstavby fikčního světa funguje velmi dobře, protože díky ní získává hloubku a kontext. Hvozd není prázdný prostor mezi bodem A a bodem B na mapě. Má paměť.
Válka, která také něco stojí
Výraznou přednost románu vidím tam, kde bych ji osobně příliš neočekávala: v bitevních scénách. Nejsem čtenářka, která by ve fantasy vyhledávala dlouhé popisy bojů. Několik dobře napsaných akčních scén příběhu prospívá, stránky plné sečných zbraní, vojenských manévrů a padajících bojovníků mě obvykle nechávají poměrně chladnou. Tady však dokáže rozsáhlý střet získat intenzitu, která překračuje obvyklou dobrodružnou atrakci. Do popředí vystupuje především krutá daň, kterou za válečné šílenství platí lidé přímo v první linii.
Válka zde není jen efektní kulisou. Je chaotická, fyzická a krutá. Umírají v ní lidé v množství, které přestává být pouhým číslem, a tento pocit dokáže autor překvapivě silně přenést na čtenáře. Některé pasáže působí téměř hmatatelně: hluk, zmatek, strach a brutalita se vrství, až čtenář získává nepříjemný pocit, že se ocitl příliš blízko. Recenzentku při četbě skoro napadá, zda autor sám někdy nebojoval ve středověké bitvě…
Ve finále se rozbíjí také iluze o nedotknutelnosti hlavních hrdinů. Družina, která po odchodu z akademie vstupovala do světa s mladickou sebejistotou, za svou zkušenost platí vysokou cenu. Některé postavy nepřežijí, jiné poznají zradu tam, kde dosud spoléhaly na bezvýhradnou důvěru. Autor tím své hrdiny zbavuje původní naivity a zároveň má odvahu sáhnout i na postavy, do nichž už čtenář investoval stovky stran pozornosti.
Malé hry se čtenářem
Beneš si našel několik vypravěčských postupů, které románu dávají charakteristický rukopis. Jeden z nejpovedenějších používá hned na začátku kapitol. Obvykle nějakou dobu tají, kterou z postav právě sledujeme. První odstavce se vyhýbají jménu i příliš jednoznačným vodítkům a identitu postavy nechávají postupně vystoupit z jejích myšlenek, okolností a drobných náznaků. Je to vlastně jednoduchá hra, která se opakuje, a přesto nepřestává fungovat. Začátek kapitoly tak dostává malou vlastní pointu.
Jinde autor experimentuje výrazněji. Jeden den v životě lhyonnského generála například nevypráví chronologicky, ale časovou posloupnost rozloží a přeskupí tak, aby jednotlivé části až postupně směřovaly k tomu, co se odehraje po setmění. Z obyčejného popisu dne tím vzniká napínavá kapitola. Přípravu jiné nebezpečné akce zase nechá čtenáře sledovat prostřednictvím jednotlivých bodů bojového plánu. Podobné formální hry nejsou samoúčelné a v románu vítaně narušují jednotný rytmus vyprávění.
Zajímavě fungují i situace, kdy se družina rozdělí. Vyprávění nejprve doprovodí jednu postavu či skupinu, poté se v čase vrátí k okamžiku rozdělení a stejný úsek projde s dalšími hrdiny. Jedna událost tak může získat několik perspektiv a čtenář současně ví, co se odehrává na různých místech.
Autor udržet pod kontrolou značné množství postav, souběžných dějových linií, minulých událostí i informací, které budou důležité teprve později. Přirovnání k veliteli, který během obléhání sleduje několik úseků hradeb současně, by v tomto případě nebylo úplně od věci. Vyprávění může být přeplněné, málokdy však působí, že by sám autor ztratil přehled o tom, kde koho zanechal a proč.
Také zvraty bývají zpravidla připravené. Důležitým odhalením předcházejí drobnosti, které při prvním čtení snadno zapadnou: poznámka, detail, zdánlivě vedlejší informace. Jejich význam se ukáže až později. Zvrat pak nepůsobí jako nápad, který bylo potřeba narychlo vložit do děje, ale jako vyústění něčeho, co už v příběhu nějakou dobu čekalo.
Květnatá mluva, neandrtálci i biskupové
Benešův jazyk funguje nejlépe v popisech. Místy je až poetický – krajina, hvozdy, města nebo noční obloha ozářená nefritovým měsícem dokážou získat téměř legendární atmosféru. Autor umí obraz rozvinout a jeho svět v těchto chvílích působí přesvědčivě.
Promyšleně pracuje s přímou řečí. Mladí členové družiny, pobudové či hrubiáni mluví zpravidla nespisovně, zatímco králové, šlechta a další důstojné postavy se drží spisovného jazyka. Tyto kategorie autor u početného obsazení překvapivě důsledně uhlídá. Občas je ovšem hlídá až příliš: když se Ramiel pokouší odhodit frajerskou pózu a pronést něco skutečně vážného, jeho stále stejně nespisovný projev dokáže zamýšlenou důstojnost poněkud nechtěně shodit.
Horší je to se slovníkem. Do vypravěčského pásma i přímých řečí občas proniknou výrazy jako neandrtálec, inteligentní, fakta, abstinovat, atentát, absurdita, mobilizace nebo stres. Samy o sobě nejsou vymyšlenému světu zakázány, vedle jazyka staré epické fantasy však působí nápadně současně a dokážou z vytvořené atmosféry vytrhnout.
Podobně rušivě občas působí některé reálie – od překvapivě moderně komponovaných hostin až po biskupa v jinak svébytně vystavěném polyteistickém náboženském světě. Je také záhadou, jak se tu měří čas na čtvrthodiny, když čas vynálezu miniaturních ozubených koleček ještě nenastal. Právě v takových momentech se dobrý dojem z knihy občas zbytečně láme.
Tisíc stran svobody
Černý měsíc: Minulost je velmi popisný román a nejvíce je to znát v jeho začátku. Beneš chce čtenáři svůj svět skutečně ukázat: krajinu, města, stavby, společenské poměry, minulost i každodenní drobnosti. Řada těchto pasáží má smysl a některé patří k tomu, co vytváří zvláštní atmosféru knihy. Někde se však popisnost mění v brzdu. Autor má například sklon k přesným výčtům věcí, které by šlo zachytit úsporněji. Také plavba, která zabere několik kapitol, dává čtenáři dost času zakusit cestování téměř spolu s hrdiny. Včetně nevolnosti.
Hned jedna z prvních kapitol je dokonce věnována historii lhyonnského kontinentu. Informace z ní se později skutečně hodí, nejde tedy o několik stran encyklopedie vložených do knihy úplně bezúčelně. Pro čtenáře, který se však teprve snaží najít vztah k postavám a příběhu, může podobně rozsáhlá historická exkurze představovat první vážnější překážku.
Tady se dostávám k tomu, co mi na Černém měsíci vadilo nejvíc. Kniha mi připadá překombinovaná. Máme tu hned dvě království, rozhádané královské bratry, následníka trůnu, vojenskou akademii, společenské rozdíly, podzemní arény, domy neřestí, telepatii, Černý měsíc, několik vrstev magie, prastarou živlovou víru, rituály, politické intriky, válku, monumentální města, rozsáhlé hvozdy a početnou družinu, jejíž jednotliví členové si nesou vlastní minulost…
Každá z těch věcí by mohla fungovat. Problém vzniká jejich nahromaděním. Na knize je znát, že pro autora není snadné se s něčím rozloučit. Tady se projevuje jeden z klasických problémů samonákladu. Chybí tu druhé a méně zamilované oko, které by se nebálo položit nepříjemnou otázku: „Potřebujeme opravdu i tohle?“ Redaktor totiž nemusí autorovi svět bourat. Někdy mu prospěje právě tím, že z něj několik věcí odstraní.
Překombinovanost současně neznamená, že by se autor ve vlastní konstrukci ztrácel nebo neutáhl rozsah knihy. Spíš naopak. Beneš má na šachovnici mnoho figurek a občas jich tam nasázel víc, než by bylo nutné; velmi dobře však ví, kde která stojí a kdy s ní bude potřebovat pohnout.
High fantasy ze staré školy
Bylo by ovšem nespravedlivé vykládat Benešovu rozmáchlost pouze jako autorskou nezkušenost. Je v ní také zcela vědomý program. Filip Beneš nechce psát krátkou, rychlou fantasy přizpůsobenou současným trendům. Hlásí se k rozsáhlým světům, na kterých vyrůstal, a otevřeně mluví o snaze vrátit se k „poctivé fantastice staré školy“. Sám svou motivaci popsal poněkud barvitě: chtěl vytvořit „růži mezi trním pod nánosy žhavých víl a moderních erotických trendů“.
Dva velké inspirační zdroje přitom není těžké rozeznat. Pána prstenů připomíná už názvosloví – Elianost, pláň Erbereth, Lhyonnská brána či Kalionské úvaly – stejně jako dlouhé putování, magický prsten nebo postava Černého rytíře, který krajem šíří násilí a strach. Hra o trůny se ozývá spíš v samotné konstrukci děje: ve střetu království a rodů, boji o trůn, politických intrikách, vyjednávání se šlechtou, zajetích, útěcích, návratech i milostných pletkách. Tyto snadno rozpoznatelné ozvěny slouží jako stavební materiál pro vlastní svět.
Černý měsíc: Minulost vznikl z evidentní vášně pro žánr. Autor chce mít velký svět, mapu, historii, mytologii, politiku, stará tajemství, putování, bitvy a hrdiny, s nimiž čtenář stráví stovky stran. Odmítá představu, že fantasy musí každých několik stránek nabídnout další zvrat, romantickou scénu nebo efektní kouzlo. A návrat ke „staré škole“ to skutečně je, bavíme-li se o žánrových rekvizitách.
Klasická fantasy družina bývá vystavěna z ustálených archetypů – vedle hrdiny ji tvoří mentor či čaroděj, věrný sluha/strážce, věrný a spravedlivý rytíř, rytíř s nějakou slabostí, šprýmař (trickster) a dívka v ohrožení. Nezbytným protipólem hrdiny je pak zástupce Zla – bezcharakterní postava, Temný pán nebo jeho pobočník. A my je tu všechny máme! A také topos imaginárního světa, magii jako kosmogonickou sílu, nadpřirozené bytosti a kouzelné předměty – vynechala jsem něco?
Na půl cesty k romantasy
Pravda, postavy jsou početné a jejich výrazné charakterové rysy se místy opakují natolik, až začínají připomínat úzce vymezené partitury: Bakeson vtipkuje, Melliah mluví, Erat je silný, Mirrah chrání sestru. Určitá šablonovitost je patrná zvlášť u ženských postav, jejichž opakovaným určujícím rysem bývá krása – bez ohledu na to, zda jde o princeznu, bojovnici, služebnou, nebo dlouhodobě strádající vězenkyni.
Zařazení Černého měsíce k romantasy, jak se občas v ohlasech objevuje, už po bližším čtení nepůsobí tak zavádějícím dojmem, jak by se mohlo zdát. Romantika sice není hlavním motorem příběhu a přátelství zůstává důležité, vztahových linií je však v družině překvapivě mnoho.
Vedle toho román obsahuje několik otevřeně popsaných sexuálních scén, byť nejde o samoúčelnou erotiku. Černý měsíc se tak k romantasy přibližuje, jeho těžiště však zůstává jinde: v politických intrikách, dobrodružství, magii a později také ve válce. Čtenář, který pod označením romantasy očekává především milostný příběh, proto dostane podstatně širší směs žánrů.
Filip Beneš: třináct let s jedním světem
Filip Beneš se narodil v roce 1990 a svůj fantasy svět začal vytvářet po maturitě. Na záměru, z něhož postupně vyrostla plánovaná trilogie, pracoval třináct let. To mnohé vysvětluje. Minulost je dlouhodobý osobní projekt a délka vzniku se možná podepsala i na určité nerovnoměrnosti knihy: vedle překvapivě promyšlených konstrukcí se občas objeví až naivně jednoduché řešení, zejména tam, kde příběh narazí na praktickou nebo ekonomickou stránku života.
V roce 2024 si Beneš založil Nakladatelství Česká fantazie s.r.o., pod jehož značkou Černý měsíc vychází. Prozatím je jeho produkce spojena právě s Benešovou tvorbou, do budoucna však autor deklaruje ambici vydávat také další české a slovenské autory fantastiky. Vlastní nakladatelské zázemí mu především umožnilo vydat prvotinu v podobě, kterou chtěl, včetně jejího mimořádného rozsahu. Názorně předvádí výhody i rizika vytvořené autorské svobody.
Kniha se prodává především vlastní cestou, zejména přes autorův web a při akcích. Důvod je logický – vysoký poplatek knižním distributorům. Mimo standardní síť knihkupectví tak může být pro část čtenářů hůře dostupná.
Minulost už máme. Přichází Přítomnost
Minulost je první část plánované trilogie a na pokračování tentokrát další třináctiletka zřejmě potřeba nebude. Druhý díl Černý měsíc: Přítomnost je už napsaný a jeho vydání je plánováno na květen 2027. Pracuje se také na závěrečném třetím dílu. Řada otázek z prvního dílu přitom zůstává otevřená, takže Černý měsíc, prsten i Ramielova proměna ještě zjevně neřekly poslední slovo.
Pro nezávislý projekt je podstatné ještě jedno číslo: Beneš v červenci 2026 oznámil prodej tisícího tištěného výtisku Minulosti. To u titulu distribuovaného převážně vlastní cestou rozhodně není zanedbatelný výsledek. Kniha si našla své publikum, které chválí propracovanost světa, atmosféru, pojetí magie a dějový spád ve druhé polovině románu.
Před námi tak stojí zvláštní kniha. Rozmáchlá, místy únavná, někdy přecpaná vlastními nápady, a zjevně postrádající někoho, kdo by vzal červenou tužku a několik desítek stran bez sentimentu poslal k Černému měsíci. Současně je to román vytvořený člověkem, který má svůj svět očividně rád, zná ho do podrobností a věnoval mu značnou část dospělého života.
Čtenář, který chce rychlou fantasy na dva večery, může s Minulostí bojovat. Kdo má rád pomalejší tempo vyprávění a je ochoten trávit s postavami opravdu hodně času, bude mít pod Černým měsícem podstatně příjemnější pobyt. Mně osobně by Minulost vyhovovala o něco střídmější. Jenže kdyby Filip Beneš uměl být střídmý, patrně by Černý měsíc nikdy nenapsal. A to by zase byla docela škoda.
Procentuální hodnocení: 60 %
Filip Beneš: Černý měsíc: Minulost
Vydal: Česká fantazie s.r.o., 2025
Obálka: Michal Sirotek
Počet stran: 1000
Cena: 750 Kč



Diskuse
Přidat komentář »