Úvodní novela nás seznámí se světem 22. století. Už zde Marusek hýří nápady. Příběh je veden v ich-formě z pohledu hlavního hrdiny, který nám mimo jiné vysvětlí, jaká jsou příkoří vztahu této doby. Například pojem mít dítě zde dostává úplně jiné dimenze. Je tu ale i Vlastenecké velitelství a jeho neomezená moc chránit lidi před činy teroristů. Když pak je hlavní hrdina obviněn právě z terorismu, ztrácí drátky, díky nimž se všichni drží světa budoucnosti. Pro veřejnost je jakoby mrtev.
O čtyřicet let později se začíná odehrávat hlavní dějová linie. Manželka hrdiny z předchozí novely je zavražděna a z její dcery zůstala pouze hlava, která se však dá zachránit a obnovit až do podoby původního člověka. Matka byla významnou osobností a dcera se se svým dědictvím dostává do středu pozornosti.
Lidé žijí ve velkých rodinách, čártrech, a nezřídka se stává, že čártr nad vodou drží jen jeden vydělávající jedinec. A pak tu máme také klonované lidi určené pro jednotlivé funkce ve společnosti. Těm se daří lépe, i když jak kdy. Veřejná solventnost – tak se dá pojmenovat osobní kredit ve společenské smetánce. V něčem snad připomíná Obchodníky s vesmírem, zde je taky vše na prodej.
Nanotechnologie, umělé inteligence nahrazující lidskou paměť, holoprostor a hlavně pokročilá lékařská věda v čele s dlouhověkostí a možností uchovat si tělo v jakémkoliv průběhu dospívání. To jsou všechno prostředky, kterými Marusek ozvláštňuje svůj příběh. Autor také pracuje se zajímavými charaktery hrdinů, ať už je to sebevrah smraďoch Sam (přeživší hrdina s úvodní novely), klon či fetující adolescent.
Marusek je vizionář. Sype z rukávu nápady, na nichž je nejlepší to, že každý z nich řeší do důsledků a nezapomíná ani na jeho sociologický dopad na společnost. Člověk je pak na pochybách, jestli by v tak odlidštěném prostředí chtěl přes všechny vymoženosti žít. Když se pak jeden z hrdinů začne uprostřed knihy vyznávat z obyčejných citů, čtenářovo srdce zaplesá.
David Marusek napsal velmi dospělou knihu. Nepřehledné skákaní po dějových liniích, novotvary, jejichž významy pochopíte až po několika desítkách či stovkách stran, a nakonec neúprosná délka románu, v niž se trochu ztrácí hlavní dějová linie – to vše vyžaduje čtenářovu nadstandardní pozornost. Marusek nic nevysvětluje, nechává čtenáře topit se ve svém příběhu a omílá své výrazivo stále dokola, dokud čtenář nepochopí sám. Proto lze knihu doporučit jen vyspělejším čtenářům, které jen tak něco nerozhodí.



Diskuse
Přidat komentář »