Domů›Recenze›Kyborgovo jméno – Šlechta Vladimír
Recenze

Kyborgovo jméno – Šlechta Vladimír

Příznivci Šlechtova cyklu ze světa po druhé energetické válce se konečně dočkali dalšího pokračování. Kromě několika povídek tvoří cyklus již tři romány - Projekt Berserkr, Ostří ozvěny a právě aktuální Kyborgovo jméno. Tento poslední román se zatím nejvíce věnuje hrdinovi samotnému - Oggerdu Orlosupovi.

Šlechta Vladimír - Kyborgovo jménoPříběh je uvozen epizodou zdánlivě nesouvisející s následujícím dějem – obranou města na pobřeží toho, co zbylo z Černého moře. Přesto má pro pozdější události jistý nezanedbatelný význam. Po seznamovací pasáži následuje vlastní vyprávění.

Osvědčený tým, tvořený bojovníkem Oggerdem, vyjednávačem Pěnkavkou Gowerym a technologem Halem Hargem je vyslán na území dnešního Dánska, aby zde pátral po uprchlém technologovi doktoru Griesovi.

Úkol sice splní, ale vzápětí neznámá, dobře organizovaná skupina unese Hala Harga. Po zmizení Harga začíná mít Oggerd fyzické problémy, dostaví se totiž absťák, způsobený nepřítomností jistého zařízení, které měl Hargo neustále u sebe. Navíc se vyrojí spousta otázek, na něž se odpovědi nacházejí dílem kdesi na Severu a dílem v myslích našich hrdinů. Ukazuje se, že akce Oggerdova týmu byla součástí rozsáhlejší operace, ve které jde o boj o moc na nejvyšších postech Císařství. Oggerdův mizerný stav navíc nastoluje otázku, do jaké míry je vlastně bojovník kyborgizován, kolik je stroje, kolik člověka a kým byl vlastně před kyborgizací. Změní se v neovladatelné vraždící monstrum, nebo se bez Hargových aparátů sesype a zemře? Pěnkavka zatím připravuje materiál pro pátrání po Hargovi, přičemž zjišťuje řadu zajímavých skutečností. Odkud se vzaly bezdrátové telefony (mobily)? Proč vlastně zmizel Hargo?

Naši hrdinové narazili na organizované únosy vědců a díky informačnímu embargu ze strany svých nadřízených se ocitli v nezáviděníhodné situaci. Přesto urychleně vyrážejí po Hargových stopách. Cestou se setkávají s lovci lidí, kteří mají stejný cíl a posléze i s výpravou ověřující zprávy o UFO, kterou vede pohledná dcera jednoho z důležitých lidí Císařství. S odpověďmi na staré otázky se objevují otázky nové, zároveň se komplikuje celková situace. Ve hře je mnoho explozivních faktorů – politika a moc, velké peníze, obchodní zájmy různých dvorních uskupení a frakcí a navrch ještě ozvěny druhé energetické války. Z něčeho, co začalo zmizením jednoho vědce se stává velice krvavá záležitost.

Vladimír Šlechta zde předkládá čtenářům vysoce kvalitní postkatastrofickou dobrodružnou sci-fi. Vyprávění navazuje na celou řadu předchozích příběhů, ve kterých se čtenář mohl seznámit s jednotlivými postavami, jejich charaktery a metodami práce. Je tudíž možno sledovat vývoj jednotlivých hrdinů nejen v rámci jednoho díla, ale také celého cyklu (už aby si někdo dal tu práci a vydal sebrané oggerdovské povídky).

„Kyborgovo jméno“ je ukázkou dobře odvedené práce – propracované charaktery postav, průběžný vývoj (a sebepoznávání) jednotlivých hrdinů, logicky se odvíjející a přitom dostatečně akční děj, kvalitní reálie (solidně propracovaný svět po katastrofě). Možná by se našli rejpalové, kteří by upozorňovali na některé rozpory proklamovaného stavu techniky a technologií se skutečnostmi, na které hrdinové naráží při svých akcích, ale autor ještě zdaleka neodkryl všechny možnosti „svého“ postkatastrofického světa.

Další připomínky by mohly přinést jisté paralely mezi oggerdovským cyklem a Sapkowského Zaklínačem, někoho možná napadne i kacířské porovnání Oggerda s Kulhánkovými hrdiny Krvavým Patejlem či Maxmiliánem  (které celkem zdatně, i když možná neúmyslně paroduje lovec lidí Waco).

S dalším dějem zdánlivě nesouvisející úvod velice dobře seznámí čtenáře neznalého situace se světem a hlavními hrdiny, takže vlastní příběh není zatěžován zbytečnými exkursy a vysvětlivkami. Navíc je úvodní pasáž textu podkladem pro působivou ilustraci J. P. Krásného na obálce. Ilustrace v textu od Ladislava Hrdiny celkem vhodně doplňují text. Příznivci map mají tentokrát smůlu, žádná zde není, i když by mapa Evropy či jejích částí po druhé energetické válce vypadala asi dost zajímavě. Fiktivní rozhovor s autorem v závěru knihy přináší svým způsobem více otázek než odpovědí a zjevně příliš nepotěší příznivce Oggerdovy party, neboť je odsuzuje k dalšímu dlouhému čekání na nové příhody jejich oblíbených hrdinů. Potěší však příznivce fantasy cyklu z Pohraničí, neboť jeho pokračování má Vladimír Šlechta momentálně v plánu.

Celkově lze „Kyborgovo jméno“ hodnotit jako jednu z nejlepších knih daného žánru z tuzemské produkce, jaká v poslední době vyšla a neměla by tudíž chybět v knihovně žádného pravověrného vyznavače sci-fi.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho dál.

Facebook (otevře nové okno) X / Twitter (otevře nové okno)

Pro Instagram otevřete nabídku sdílení, pokud jej vaše zařízení nabízí, nebo zkopírujte odkaz a vložte jej do nálepky Odkaz ve Story.

MP
Redakce Fantasy Planet

Michael Střelec Pešťák

Mohlo by vás zajímat

Všechny články »

Zapojte se do diskuse

Vaše jméno, e-mail a IP adresa budou zpracovány výhradně pro účely správy komentářů a ochrany před spamem (Cloudflare Turnstile) Zásady ochrany osobních údajů.


  1. N
    Noira před 23 roky

    Obálka je zajímavě novátorská…
    A Straky koukám, pořád prodávají lacino:-) Ta Rečková za 225, to bylo co? A tahle kniha tu dostala o * méně, no nespravedlnost.

  2. MB
    Michael Bronec před 23 roky

    Ta Rečková za 225 měla o 150 stránek víc a krom toho to byl větší formát, takže o dost víc papíru. Při relativním pohledu je ten Šlechta dražší než Kniha prokletých…

  3. Z
    Zombík před 23 roky

    Michael Bronec: Jaký krvákys vydal? O ty bych měl opravdu zájem.

  4. D
    Dramaturg před 23 roky

    S propracovanými charaktery nesouhlasím. Dobře se to čte, postavy jsou velmi chytlavě nahozené, ale právě charakter mi chyběl. Jednáním hrdinů mi to hodně připomíná Mayovky a další knihy z edice Karavana, samozřejmě střížené koncem dvacátého století. A co mi vadi nejvíc – aby chlapi vypadali dobře, ženy vždy vystupují jako totální krávy, nebo aspoň částečné krávy. Wacco – ehm, rozstřílet pevnost z rotačního kulometu? Stači si lehnout a počkat, až dojdou náboje a pak ze stínu jednou vystřelit. To mě trochu šokovalo. Ale ještě jednou – dobrá dobrodružná četba.

  5. MB
    Michael Bronec před 23 roky

    Zombík: Nerozumím…

  6. S
    sicco před 23 roky

    Jako vždy skvělé počtení, prostě mám rád Šlechtův nevtíravý styl, kterým píše a proto právě jeho považuji za v Českých zemích nejlepšího autora. Trošku mě zlobilo, že postavy v knize působí jiným dojmem, než v knihách předešlých, asi si je autor měl předtím přečíst, ale jak už jsem říkal, tomuto autorovy jsem ochoten odpustit lecco.Úplně skvělá byla scéna s těžkým vzduchem.Závěrečný rozhovor o budoucích plánech mě ohromně natěšil, akorát jsem se z něj nedověděl jestli teda vyjde sbírka oggerdovských povídek. Každopádně by to byl pěkný, dejme tomu vánoční dárek. Co vy na to pane nakladatel?

  7. Z
    Zombík před 23 roky

    Michael Bronec: Nooo, třeba jako Stezky krve od Kuglerový…

  8. MB
    Michael Bronec před 23 roky

    odpovědi
    Sicco: do oggerdovských povídek se mi zatím moc nechce, mám obavu, zda by částečně recyklované texty (vyšlé třeba v Ikarii) neměly značně menší prodejnost než původní román…Zombík: Mariňáci jsou docela krvák, ale je to SF. Totéž Planeta mezi dvěma slunci, oboje od Fabiana. Doufám, že někdy počátkem příštího roku vydám další román od Ivany Kuglerové. Docela drsný by mohl být i text, na němž teď pracuje Zdeňka Lukovská…

  9. S
    sicco před 23 roky

    Ještě by mě zajímalo kde vyhlásíte Trollslayera, když zrušili Bohemiacon nikde jsem to netu nenašel

  10. MB
    Michael Bronec před 23 roky

    Už loni se Trollslayer předával na pražském listopadovém Miniconu. Doufám a předpokládám, že letos to bude zase tak…

  11. R
    racek před 23 roky

    docela dobrý a čtivý. stačí?

  12. A
    acoma před 22 roky

    Nevim, me to prisla jako desna slatanina. Slechta me vubec nezaujal.

  13. J
    Johnson před 20 roky

    Znělo mi to zajímavě, ale dojem z četby zaostal za očekáváním. Acoma mi mluví z duše – tohle mě prostě nezaujalo. Slátanina je příliš příkré označení, nicméně možnosti knihy na toto téma byly určitě mnohem větší, potenciál zůstal nevyužitý.