Příběh začíná opravdu ve velkém stylu. První divize má červený poplach. Někdo ukradl přímo z výroby značné množství „warpdisků“ – snadno přenosných a jednoduše obsluhovaných strojů času. Krátce nato zmizela v polovině 90. let 20. století sovětská jaderná ponorka „Vostočnaja slava“ s úplnou výzbrojí raket a torpéd. Situace se zdá být jasná a naši známí hrdinové (Lucas Priest, Finn Delaney a André Crossová) vyrážejí do akce.
Jejich úkolem bylo v rolích universitních profesorů infiltrovat roku 1866 do „vědecké výpravy“ za tajemnou mořskou obludou. Výprava vyráží na palubě fregaty „Abraham Lincoln“ a jedním z účastníků je (vedle harpunáře Neda Landa) i Jules Verne, který velice rychle odhalí zásahové jednotky a dokonce se vloupá i do jejich kajuty, aby prozkoumal nezvyklé „nádobíčko“, které si na palubu přinesli. Události nabírají obrátky v okamžiku, kdy Ned Land spustí z lodního děla palbu na obludu. Abraham Lincoln je torpédován a nyní se již pětice hrdinů ocitá na palubě bývalé „Vostočnoj slavy“, nyní Nautilu, kterému velí další známá postava – terorista Drakov, časově vykořeněný syn plukovníka Forrestera. Následuje řada nejrůznějších dobrodružství, v nichž vstupují do děje další zajímavé postavy, jako Jean Lafitt, nebo tajemný doktor Darkness, vynálezce warpových granátů, a která vyvrcholí regulérní bitvou.
Simon Hawke se snažil co nejvíce vytěžit z klasické literární předlohy a zároveň vedle svých hlavních postav dostat do děje i svou oblíbenou historickou postavu – piráta a pašeráka Jeana Lafitta. Rozbor pasáží adaptovaných z „Dvaceti tisíc mil pod mořem“ přenechám povolanějším osobám z „Klubu Julese Vernea“, poněkud se pozastavím jen nad podáním postavy samotného Vernea. Jules Verne je zde popisován jako velmi bystrý, až nemístně zvědavý a vcelku odvážný jedinec, který si situaci, v níž se ocitl, vysloveně užívá. Jestli byl opravdu takový, nechť opět posoudí výše zmínění odborníci. Otázkou zůstává, jak by se zachovali různí autoři sci-fi, kdyby se ocitli na místě svých hrdinů.
Autor se snažil z tématu vytěžit, co se dá, ale popisné pasáže, použité v souladu s předlohou, působí vysloveně jako hluchá místa. Některé prvky jsou převzaty i z jiných verneovek a popis základny časových pirátů jakoby vypadl ze Zemanových filmů.
Celkem vzato, „Manévry Nautilu“ nejsou špatná dobrodružná časovka. Drží se v intencích předchozích dílů série Časoválek i slavné literární předlohy, jejich slabým místem je skutečnost, že vycházejí z díla v našich končinách všeobecně a důvěrně známého. Díky tomu (přes veškerou řemeslnou zručnost autora) je možno předpokládat dosti rozporuplné přijetí mezi čtenářskou obcí. K tomu nepřispějí ani občasné chyby v textu, ani věcný úlet v doslovu, jehož se dopustil sám autor. Přesto všechno je možno „Manévry Nautilu“ zařadit mezi slušný průměr dobrodružné sci-fi a neměly by chybět v knihovničce žádného sběratele „časovek“.



Ach ano, celkem zdařile…