Už na prvních stránkách se čtenář bude muset vyrovnat s hlavní postavou, která je alfou i omegou celého příběhu a na ní stojí hodnocení celé knihy. Zejména u Žambocha jsou davy jeho fanoušků zvyklé na postavy z masa a kostí, které nevybíravým způsobem protahuje tím nejhorším, co mu autorská slina na klávesnici přinese. Tentokrát je hlavní hrdina umělá inteligence. A jelikož je příběh vyprávěný v ich-formě, Žamboch s Bartošem museli celý text přizpůsobit, aby čtenář uvěřil, že jej vypráví umělá mysl.
Jejich verze ale není jen člověk, kterého prohlásí za umělého a který se blýskne tu a tam nějakou vtipnou poznámkou o rozdílu robota a člověka. Jejich Kovboj nemá ruce ani nohy, nemá ani mozek. Nevidí očima, ale řadou senzorů, které z velké části ani nejsou vizuální. Používá manipulátory, jeho tělo tvoří pancíř z různých kompozitů odolnějších než ocel a vnitřní agregáty. Autoři popisu hlavního hrdiny věnují dost času a z příběhu jasně vyplouvají nezaměnitelné detaily, kterými věrně s až puntičkářskou přesností popisují, jak by se chovala jejich představa umělé inteligence.
Vesmír i postavy, ať už s mozkem přírodním nebo umělým, se chovají podle vědeckých poznatků. Autoři občas překročí mez a píšou čisté technoporno plné všemožných názvů teorií, až má čtenář problém pochopit, o co vlastně jde. A oba spisovatelé se zrovna neobtěžují s vysvětlováním, dobře si vědomi faktu, že v akčních pasážích by to strašlivě zdržovalo. Naštěstí se jim daří držet hardcorové sci-fi na uzdě a text je s několika zádrhely srozumitelný. A díky tomu i uvěřitelný.
Je zajímavé, kolik různých témat hodných samostatného zpracování se v knize ukrývá. Samotné umělé inteligence a jejich koexistence s lidmi. Otázky, kdy ještě jde o stroje a kdy už o svébytné myšlení, autoři neignorují a vhodně je komponují do příběhu, aby tak neměli na stránkách jediné hluché místo.
V textu zkušenější čtenáři budou jasně pozorovat, kde měl na vývoj příběhu vliv Žamboch a kde naopak jeho méně známý kolega. Bartoš se blýskl už svojí první sci-fi prvotinou Žoldnéři, kde představil svět plný navzájem soupeřících korporací. V Turbulentním vesmíru se tato myšlenka objevuje znovu a autoři ji rozšířili na celé univerzum, které blíže nespecifikují. Ale je to jedno. V knize prezentují vesmír, kde už rasa či stát nehraje žádnou roli. Už stovky let existují pouze megakorpy usilující jen o vlastní prospěch. A kde jsou soupeři, je i konflikt. Toho si čtenáři užijí vpravdě dostatečně.
Náš hlavní hrdina, pokud se to tak dá nazývat, je bojový robot, který vstoupí do služeb jednoho podnikatelského subjektu a začne v jeho jménu hájit korporátní zájmy. Čtenáři budou se zatajených dechem sledovat divoké honičky v pásech asteroidů, pátrání po starobylých technologiích. Akční sekvence připomínají vskutku napínavou jízdu, ale není jich tolik, jak by některým hladovějším čtenářům mohlo být po chuti. Respektive, ony tam jsou, jen je popisuje stroj s myslí podobnou té lidské. Autoři si nemohli dovolit text napsat strojově, ale z jejich verze polidštěné umělé inteligence vyzařuje lidství a tím blízkost ke čtenáři i strojovost přesně v tom správném poměru. Díky tomu je to hrdina neotřelý, originální a zároveň pro čtenáře stravitelný. Navíc se postupně vyvíjí, prochází jistou katarzí a tu a tam se prostě tomu Žambochovu Koniášovi podobá.
Hlavní hrdina v podobě umělé inteligence uvažující v tisícinách vteřiny, jejímž protivníkem jsou stejně dokonalé systémy, prostě jinak popsat boj nemůže. Vtipné komentáře, uštěpačné poznámky i dobře napsané dialogy se nacházejí na každé stránce. Jenže čtenářům začne po úvodní radosti postupně mrznout spokojený úsměv na rtech, protože jim začne scházet příběh.
Kniha má jen 167 stránek, které při akční náloži uvnitř lze zhltnout za večer, maximálně za dva. Příběh je roztříštěný. Vypadá, jakoby autoři sebrali čtyři povídky a nějak je sflikovali dohromady. Někdy ani nejde o povídky, ale o jakési črty a studie, jak by mohl fungovat jejich vesmír. Tam, kde by čtenář čekal nějaké hutnější budování děje, vyprávění skáče z místa na místo a odsazené odstavce hrubě přesekávají nitky příběhu, jako když se na film díváte rychloposunem a občas jej stopnete.
Je až škoda, jak megalomanským scénám chybí nějaké hlubší ukotvení v příběhu. Samotná cesta hlavního hrdiny nestačí, neboť jeho chování se omezuje na pravidelně se opakující cyklus. Kdyby autoři přidali minimálně 50 stránek navíc, kniha by byla mnohem ucelenější. Zejména závěr působí jako hodně amatérská deus ex machina.
Miroslav Žamboch a Tomáš Bartoš vytvořili vskutku originální knihu, která má co nabídnout jak fanouškům akční scifi, tak hardcore sci-fi, a své si tu najdou i milovníci space opery. Jenže působí jako bojový robot, jehož propracované součástky zakrývá průhledný, igelitový trup.
| 60% |
|




Pillbug
Za mě 75%.
Je pravda, že od Žambocha a Bartoše bych čekal trochu víc, ale v porovnání s průměrnou úrovní současné tvorby mi připadá 60% málo.
Za mě 50%. Zachytenie cudzosti umelej inteligencie bolo … žiadne, keby tam sedel v kozmickej lodi Koniáš, myslel by asi rovnako.
No ano
dokonalé jistě ne. já hodnotím slabých 70%. Za originalitu, pomalý vývoj myšlení směrem k člověku (no, android Data to ovšem ještě není) no a taky se to dalo opravdu číst. A autoři při házení odborných a vědeckých temínů na rozdíl od jiných tuší, o čem mluví. A dlouhé? Proč ne, vždyť to byly jen takové povídky.
No, uvítal bych pana Žambocha v tomto žánru. Samozřejmě, je to jen můj názorr
Silná inspirace robotem Snajprem. Je to klamný dojem?
a mě se to líbilo
Ale, to bylo i tím, že mi problémy nevadily. Ta absence silnějšího příběhu z toho ale ční nejvíc.
Jinak napsat nelidského hrdinu, tak aby byl dostatečně jiný a současně někoho zajímal… no nemám až tak načteno, ale kdo o něčem takovém ví?
Takže řekněme, že je to lidmi stvořená mysl, která se má zabývat bojem, zbraněmi a technologií, nemusí být člověku až tak nepodobná.
to KarelC
Taky mě hned napadl Snajpr 🙂 Ale pořád lepší, než niterné výpovědi emočně zhroucených sluníčkových lidí! A Jakpak se těšíš na Silo 2 – Turnus?
to Podchaljuzin:
No to víš že se těším!
Tento týden by to mělo vyjít, že?
to Podchaljuzin:
Jinak máš s těmi sluníčkáři naprostou pravdu! Je potřeba okamžitě zavést všeobecnou brannou povinnost, založit padesát nových motostřeleckých divizí a rázným úderem na sever zabrat Polsko! Potom se omluvit, zjistit co konkrétně znamená termín: orientace mapy na sever, povolat dalších padesát divizí a prorazit k Bosporu. Bude-li čas, tak i k Dardanelám. Jen ať se Abdulhamid v Istanbulu pěkně zapotí, holoubek!
to KarelC
Ba, mělo. Konečně zase cosi k počtení! Ale Polsko, to nikdo nepotřebuje! Avšak hranice je třeba bránit proti všem! Národ, který si hranic nestřeží, brzy zanikne! U cara, slunéčka jasného bychom se měli inspirovat, a ne tlety fantasmagorie z Bruselu papouškovat! Inu, jak se říká: Své si hlídej a po cizím nešmatej!
to Podchaljuzin:
Samozřejmě hned jsem si vyhledal legendární dílo Píseň o Rolandovi a tam není jediný verš, který by neseděl! Ženě to předčítám před spaním. Pravda, už mě s tím včera vyhodila… .-)
to KarelC, Podchaljuzin
Pánové, knížky, ne politika. Na řešení dobývání, Bruselu, popř. dobývání Bruselu doporučuji Novinky.cz a jejich vysoce kvalitní diskuse.
Pokud jde o zabrání Polska: bylo by dobré se nejdřív seznámit s obrannou taktikou dle Noteky 2015…
to admin:
Díky za připomenutí, hned jsem si ji šel najít. I po deseti letech stále kvalitní čtivo!
Na Novinky nechodím. Tam je potřeba při registraci napsat adresu a oni vám potom pošlou poštou nějaký kód. To mi zavání policejním státem. Já nemám problém se ke svým blábolům přiznat, ale chci mít právo i na anonymní výkřik. I proto fandím FP.
S těmi divizemi – to jsem si dovolil parafrázovat legendární citát Ivana Stěpanoviče Koněva, jenž prohlásil, že operace, které se neúčastní minimálně padesát divizí, si označení operace nezaslouží. Jinými slovy, cokoliv pod padesát divizí, je pouhá šarvátka. 🙂
to KarelC
Bať.
No ano
Koněv .. uvidíme, jak si chlapec povede proti Gajdovi a Vojcechovskému v dokončení Drnkových Žab … prý do týdne budou