Že bruntálský řezník Kotleta otevře svou nejnovější knihu scénou bourání mafiánského masa s dodatkem masakru českých vysloužilců z misí v Iráku a Afghánistánu, to je prostě tak nějak symbolické. Hned je jasné, že nás čeká další zběsilá akční jízda; pořádná lidová zabijačka, o jaké si hysterik Troška ve svých kecech o duši českého národa může nechat jen zdát.
Samozřejmě, Kotleta opět selhal, když nepochopitelně ignoroval Barthésovy teorie a Doležalovy koncepty, dokonce selhal nadvakrát, když nevyřešil sociokulturní extrapolaci naší angažovanosti ve složkách NATO… a dokonce selhal i natřikrát, když ani na straně 199 nenabídl léčbu rakoviny. To prostě u nás intelektuálů podělal.
Na druhou stranu, každý kdo čeká od Kotlety něco z výše uvedeného, není v prvé řadě intelektuál, ale debil.
František se po butyovském masakru odkopal jako přívětivý brakař ze sousedství bydlící hned vedle Playboy Girl Next Door 2013 a nám (mně a Císaři veškerenstva, který nademnou přebírá kontrolu v 23.13 každý den) nezbývá než uznat, že tvoří třetí roh vražedného trianglu české akčně-popkulturní školy.
Tam, kde je Jiří Kulhánek otcem zakladatelem a průkopníkem a Štěpán Kopřiva jediným, kdo je schopen do tohohle subžánru narvat anem i předem i pupkem i dalšími deseti otvory něco jako literární modernu, je Kotleta oslavou vlastního mýtu jedné linie české tvorby. Kdyby neexistoval, museli bysme si ho, čeče, vymyslet.
Takhle před námi leží jen grandiózní úkol napsat něco smysluplného a obsáhlejšího než: „Franta jede, řeže, střílí, bouchá, souloží (body navíc za orál) a poznává Prahu ve svém typicky lehkém stylu a dělá to líp, než v celém Bratrstvu.“ Asi v Bruntále zboural kouzelnou jalovičku a z její placenty pojedl vtipný prejt, ale tohle je fakt jeho nejlepší věc.
Abychom parafrázovali nebohého policistu ze strany 41: Kotleta nezanechal svého protiliterárního jednání. On drze dupnul na plyn. Jeho příběh je ještě zběsilejším sledem akčních scén, které propojuje mile nekorektními hláškami a postřehy na téma ukrajinských uklízeček, vietnamských prodavačů a židovských znalců přes diamanty.
Ale hlavně je tu cosi vyhlížejícího jako skutečná interakce mezi trojicí hlavních postav – bijcem Fridrichem, tlustou ostřelovačkou Markétou aka Pouštní růží a Liborem, z principu nakrknutým a nenávistným kriplem na vozíčku, jinak doručovatelem zbraní a zprostředkovatelem kontaktů. Tahle trojice si dává Jana Bezzemka a jeho grupu ke snídani. Opravdu mají něco jako minulost, kterou lze brát vážně (na poli žánru, neberte mě úplně za slovo, jo?), a události na ně mají nějaký kvazipsychologický dopad.
A proč? Protože tahle kniha se drží zásadní kulhánkovské poučky: ta nejneuvěřitelnější akce je nejúčinnější v nejuvěřitelnějších kulisách. Takže je tu Praha a blízké okolí. Jiřák, Mírák a další fleky na tváři staré dobré stověžaté. A jezdí tady super sympatičtí taxikáři, co se nechaj okrást a svléct do naha, teda do chlupata, právníci, co se nechaj roztrhat vlkodlaky, vodníci, slovanští bohové a démoni…
Ehm, to už ta uvěřitelnost naráží na požadavek mít opravdu tuhé protivníky, ale již zmíněná trojice hrdinů to vyvažuje víc než dostatečně. A s nimi doslova tuny hlášek, nad jejichž zatrháváním si do konspiračních teorií můžete připsat, že u Kotlety nakupují Monty Pythoni a spoléhají na klasický výměnný obchod – ty mně krkovičku, já tobě bonmot, vole.
Perunova krev má navíc uměřený rozsah necelých tři sta stran, kdy jednoduchý princip další a další akční scény ještě pořád připomíná jízdu na tobogánu bez plavek do bazénu plného středoškolských krásek, ale ještě ne zadrhávající kolovrátek, který jede jen tu jednu…
V takhle napsané knize není čas si nějak pohrát s mytologií, takže jestli čekáte, že Perunova krev vám zasupluje Jiráska, tak to odchod, ale to bychom zase hledali hůl na špatného psa. Konkrétně zmutovaného rotvajlera.
Jediné, co se dá vytknout, je to, že Franta je fakt strašně hodnej kluk, kterej má spíš silácké řeči… Třeba když Fridrich propíchne tu holku pohrabáčem, tak sice mluví o penetraci, ale přitom nedojde k průniku vagínou, ale jen pobřišnicí. To je klamavá reklama! A přitom není třeba se krotit, ta postava byla větrnice a nelidé, jak známo, třeba Němci a právě větrnice, necítí bolest jako skuteční lidé, takže jejich týrání můžete doporučit i dětem.
No co, třeba příště. Kde bych prosil víc orálu a s uzeným prasečím jazykem, pane řezníku. Do té doby to bude jen za osm z deseti.




🙂
Takže jen pro shrnutí. Knížku jsem četl a vím jaká je. 🙂
A musím sebekriticky přiznat, že Herne došel ke zcela stejnému závěru jako já, a ani to číst nemusel. Holt je lepší:-).
A abych nezapomněl, když tu jde vlastně o komentáře k recenzi…recenze mě pobavila víc než celý Perun, protože je fakt úžasné, jak mohou dva lidé po přečtení jedné a té samé knihy mít tak rozdílné pocity. Tohle se mi stávalo doposud jen se Spáčilovou:-))).
🙂
Tak vkus má každý nějaký…já mám třeba rád Stroncium:-).
Fakt ale je, že ta recenze sama o sobě mi přijde opravdu docela děs běs, podobně jako ten „hustokrutěvtipný“ recyklovaný „rozhovor“ s Kotletou. Takže s Hernem vcelku soucítím.
Nicméně blbnutí s Krkovičkou je tu poslední dobou více než dost a předvedené dílo tomu humbuku zdaleka neodpovídá …. takže by mě podstatně víc zajímalo jak to vypadá s Kulhánkem. A možná je nás víc.
Asi tak: jakože ftipné rozhovory s Kotletou mi ftipné nepřijdou. Bratrstvo krve mi přišlo super na poprvé, právě proto, že bylo první, další díly byly už hlavně sterilní: řemeslně možníá lepší ale necítím potřebu číst to znova. Jenže… Perunova krev splnila přesně to, co člověk čekal: zábava a drajv, kniha mi nevydržela ani 24 hodin. Hustej nářez je zpěv, přitom je Franta vypsanější. Za mě naprostá spokojenost a těším se na pokračování – narozdíl od Nářezů.
A dodatek: byl tu zmíněn Kulhánek… Ano, patřím mezi ty, které oslovil naposled Noční klub – s tím, že kdyby Vyhlídka na věčnost byla osekána to tu děsnou vatu, byla by pro Perunovu krev konkurencí. Takhle je pro mě Perunova krev nejlepší žánrovou knihou od dob Asfaltu!
To Herne
Vtip je v tom, že se ten styl fakt hodně liší….až tak, že si myslím, že to psal někdo jiný. A jak jsem zjistil, nejsem sám. Ono když to vezmu zpětně, tak i u těch tří Nářezů by mne rozhodně nepřekvapilo, kdyby těch autorů bylo víc….min dvojka byla dost jinak napsaná než jednička i trojka. Brát jako čistě technickou poznámku, ne jako nabádání ke koupi:-)
Jinak Asfalt bych do subžánru nedával …. protože to je týmovka, což je prostě mým viděním jiný příběh, než „one man show“. Což vůbec neznamená, že se mi A nelíbí, ale prostě mi to srovnání třeba s Kuhánkem vždy u něj přišlo divné. U Kellera to sedí:-))).
A ještě k Perunovi …. koukám, že tu máme novou módu. Dřív kdo nepsal o upírech jakoby nebyl, teď jsou zase v módě veteráni naší slavné armády. Není nad tvůrčí kreativitu:-).
Děsná recenze
Ta recenze je omezená jako její autor. Pravděpodobně novinářský prostitut.