A tak se ve své dekonstrukčně-žánrové cestě po Soumraku mrtvých a Jednotce příliš rychlého nasazení zastavili U Konce světa. A to nejen na pintě oroseného, tekutého chleba ve stejnojmenné putyce, ale i tváří v tvář mocnostem, které ohrožují celé lidstvo. A přitom to začalo docela nevinně. Když vynecháte pár detailů, které si s nevinností rozhodně netykají.
To si takhle v pubertě zamrzlý ztroskotanec Gary dovedl přiznat, že v životě prakticky nic nedokázal, a tak se upíná ke vzpomínce na chvíli, kdy byl nejblíže tomu v něčem uspět. Na rok 1990, městečko Newton Haven a na pivní výzvu, kterou se čtyřmi přáteli tehdy coby nejryzejší puberťáci málem dokončili – dvanáct piv z dvanácti různých hospod během jediné noci, maratón zvaný „Zlatá míle“. Zkrátka krize středního věku. V hloubání nad svým životem Garyho nenapadne nic jiného, než svolat starou partu a úspěšně zvládnout, co se jim kdysi nepodařilo. Jestli se však za tu dobu něco změnilo víc než sami pánové, pak je to Newton Haven.
Městečko se změnilo k nepoznání – je poklidné, uniformované, až utopicky idealistické. Záhy parta zjistí proč. Newton Haven ovládají mimozemšťané. Armády mimozemšťanů, kterým staronoví návštěvníci nevoní. Tím se pivní maraton značně komplikuje, „pět mušketýrů“ se však nevzdává a Gary stojí před zásadní otázkou – co je ochoten obětovat pro splnění svého cíle, pro nalezení sebe sama, zajde pro pivo až na konec světa?
Spojitosti mezi předchozími částmi Cornetto trilogie, Soumrakem mrtvých a Jednotkou příliš rychlého nasazení, naleznete snadno (samozřejmě kromě samotné přítomnosti Cornetto kornoutu). Boj proti velké přesile, dekonstrukce kinematografického subžánru, přičemž je hojně odkazováno na jeho hlavní představitele, a občas se sklouzne až do vod parodických. Po zombie filmu a akční detektivce se trojice tvůrců ocitla v sociální sci-fi. Jistě budete při sledování U Konce světa vzpomínat na Invazi lupičů těl, Věc, romány Johna Wyndhama, Stephordské paničky, možná i Četníka a mimozemšťany.
Film využívá i dějovou výstavbu sci-fi děl – pomalejší syžet v průběhu a epické, až přeplácané finále. (V tomto případě poté ještě přeplácenější epilog.) Zároveň se svým odkazováním a stavbou snaží přimykat k mýtickým příběhům a legendám. A pod tím vším kritika. Sociální integrace a globalizace – vždyť co jiného emzáci ve snímku zastupují než instituci nikoliv nepodobnou Evropské unii? U Konce světa se vysmívá autoritám, vzdoruje uniformitě, vyzvihuje individualitu.
Problém je, že tentokrát poměrně nezajímavěji. Pánové se ve scénáři sice snažili a opět do něj napasovali kvantum hlášek, zábavné charaktery a situace, přesto po zhlédnutí zůstává pocit nenaplněného potenciálu. Snad je to tím, že jsme se s podobným druhem humoru setkali již dvakrát, přičemž U Konce světa za svými předchůdci lehce zaostává. Ve vztahu k nim je zajímavý vývoj postav Simona Pegga – z ňoumy v macho týpka.
Kdybych měl na U Konce světa vyzdvihnout jednu jedinou věc, byly by to akční scény. Režisér Edgar Wright po Scottu Pilgrimovi opět dokazuje, že je v jejich choreografii, snímání a následném sestříhávání mezi současnými tvůrci jedním z nejnápaditějších. Díky tomu se může U Konce světa chlubit akčními sekvencemi výrazně zajímavějšími (pokud ne nejlepšími z letošního roku) než je tomu u titulů, kde akce hraje primární roli. Režie komiksového Ant Mana zdá se leží ve správných rukou.
Shrnuto a podtrženo: U Konce světa je rozhodně zábava, která však neobstojí v porovnání s očekáváními, které se k filmu vázaly, a které stály na pevných základech prvních dvou dílů Cornetto trilogie. „Hrozí“ však, že na druhý pohled zaujme víc – tak, jako tomu bylo i u jeho předchůdců.




Diskuse
Přidat komentář »