Mladí konstruktéři Nikitin a Ševčenko přišli ve druhé polovině 30. let s originální koncepcí – jejich stroj měl startovat jako dvouplošník a po vzletu zatáhnout podvozek do spodního křídla a spodní křídlo i s podvozkem složit do vybrání v trupu a ve spodní ploše horního křídla a v letu pokračovat jako jednoplošník. Při přistání by se proces otočil. Spodní křídlo se tedy i s podvozkem dvakrát zalomilo, než ukončilo svou pouť do jedné z výchozích poloh.
Celý projekt byl z usnesení konstrukčního kolektivu (celého personálu konstrukční kanceláře) nazván IS – Iosif Stalin, s čímž po setkání s konstruktéry pán rudého carství velkoryse souhlasil. Dokonce zašel ještě dál – dal konstruktérům velkorysou finanční podporu, „volnou ruku“ při pořizování pracovních sil i materiálu a navíc jim doporučil využít při shánění výše uvedeného Lavrentije Beriju, šéfa neblaze proslulého NKVD.
Oficiální vojenské značení bylo I-220 (IS-1) a I-220 bis (IS-2). V době, kdy Stalin vyšel z módy, se označení IS vykládalo jako Istrebitěl Skladnoj – skládací stíhačka.

V koncepci stroje zřejmě hrála roli i tehdejší sovětská doktrína použití stíhaček, která je dělila na rychlé stroje (jednoplošníky) určené pro stíhání a obratné stroje (dvouplošníky), předurčené k manévrovému boji. Tato teorie byla poslána na smetiště dějin španělskou občanskou válkou, sovětské letectvo na ni ale krutě doplácelo v letech 1941-1942.
Stroj IS-1 byl dokončen a zalétán v roce 1940, fungoval uspokojivě, ale nepodával vypočtené výkony. Výborné letové vlastnosti deklasoval slabý motor. Konstruktéři se nenechali odradit a pokračovali ve vývoji. Do roku 1941 byl postaven i zdokonalený stroj IS-2. Stroj měl vylepšenou aerodynamiku, silnější motor i výzbroj (pro IS-1 4x 7,62mm Škas, pro IS-2 2x 7,62mm Škas a 2x 12,7mm BS). Spodní křídlo se opět zatahovalo najednou i s podvozkem, nosné plochy měly ale proti první variantě upravené tvary a zmenšenou plochu. Zkoušky tohoto stroje přerušilo vypuknutí války. Konstruktéři sice pokračovali v projekčních pracích (IS-3, IS-4), ale ty byly posléze zastaveny. Letouny IS na zemi připomínaly polikarpovovy I-153, případně prototyp I-190 – nevelké dvouplošníky s křídly v oblasti centroplánu zalomenými do trupu. V letové konfiguraci se zataženým spodním křídlem mohly být z dálky podobné polským stíhačkám PZL P-11, případně P-24.
Mezi těmito unikátními prototypy a X-wingy z jedné vzdálené galaxie byl přeci jen jeden podstatný rozdíl – zatímco skutečné stroje startovaly jako dvouplošníky a bojovat měly jako jednoplošníky, jejich galaktičtí „potomci“ fungovaly opačně.
Stavebnice unikátních strojů vyrábí v měřítku 1/72 jako shortruny ruská firma A-model. Kvalita výlisků je „sovětská“ (v první fázi stavby použij sekeru), ale výlisky stroje IS-2 jsou přeci jen o něco lepší a proto jsem si postavil tuto variantu. Ke stavbě potřebujeme nůž, smirek různé hrubosti, spoustu tmelu a fajnšmekři ještě spoustu dílů interiéru kabiny z vrakoviště (ideálně ze zrušené I-153, což odpovídá předloze). K lepení stačí klasické lepidlo na polystyrénové modely. Kamuflážní barvy jsem použil od Agamy – z „ruské“ řady autentických odstínů. Bude ale nutno sehnat někde odpovídající obtisky (černě lemované rudé hvězdy), výrobce k oběma verzím přikládá sadu na IS-1, která je prakticky nepoužitelná.
Stavbu začneme začištěním jednotlivých dílů, nátěrem interiéru (ruská šedá na konstrukce) a drobných součástek (pneumatiky a palubní deska – černá, vzpěry a hydraulika – kov, vrtule – zepředu stříbrná, zezadu černá, podvozkové šachty a vnitřky krytů podvozku – šedá na konstrukce).
Zkompletujeme interiér, vlepíme ho do trupu, uzavřeme trup. Nalepíme do vybrání v trupu horní křídlo, centroplán dolního křídla a zepředu motorovou přepážku. Spoje přetmelíme a přebrousíme (focený model je staršího data stavby, není tmelený a broušený – vypadá tedy poněkud humpolácky, navíc má leccos za sebou a tudíž chybí některé drobné detaily). Na hotový trup dopasujeme motor s vrtulí a chladič oleje a přilepíme. Přilepíme ocasní plochy, vnější díly spodního křídla (s laskavou pomocí tmelu). Model v průběhu stavby přeryjeme podle dostupné dokumentace, pak dolepíme podvozek a natřeme. Zelené (ruská zelená) jsou horní a boční plochy (včetně vybrání pro části spodního křídla v bocích), střední části spodního křídla zespodu (od kořene centroplánu po dělící rovinu na úrovni konce podvozkových šachet) a vnější části podvozkových krytů. Zbylé spodní plochy jsou modré (ruská modrá).
Po vyschnutí nátěru model přelakujeme, naneseme dekály (rudé hvězdy na šesti pozicích podle sovětských předválečných zvyklostí – viz foto) a po vyschnutí opět přelakujeme. Nakonec vlepíme mezi spodní křídlo a trup díly hydrauliky, sloužící k jeho sklápění, a před kabinu nalepíme větrný štítek s vybarveným rámováním (vřele doporučuji sehnat nějaký kvalitnější, nejlépe z I-16), doporučuji pod něj doplnit zaměřovač.

Tento zajímavý model sice se značným úsilím zvládnou sestavit i začátečníci, ale doporučit ho mohu jen zdatným modelářům. Do sbírky přibude opravdu zajímavý stroj, který by mohl hrát významnou roli v některé z paralelních realit a zjevně se stal inspirací jisté konstrukční školy v jedné vzdálené galaxii – v této roli ale nezůstal osamocen. O tom však někdy příště.



IS-1, resp.IS-2
Dovolím si několik poznámek.
1. IS jako Iosif Stalin je bohužel Vaše spekulace, pod tímto kódem se konstruoval silně pancéřovaný tank, k duplicitě nemohlo při centrálním plánování dojít.
2. Máte pravdu, že koncepce přepadových a manévrujících stihaček se ve VVS prosazovala a potvrzovala ji bojová střetnutí sov. letců na dálném východě s japonskými jednoplošníky a s německými mezky ve Španělsku. Jednoplošník neměl šanci při nezdařené zteči opakovat útok na obratnější dvouplošníky – velký poloměr manévru při větším plošném zatížení – ale dvouplošník ho dokázal vymanévrovat, na př. aby se mezek otočil o 360 stupňů, potřeboval snížit rychlost na 200-220 km/hod a pak to dokázal za 25-30 sec a tím dvouplošník získal navrch, tomu to trvalo 20-22 sec a mezka sundal. Němečtí piloti to věděli a do manévrového boje se nepouštěli, to až s Morany a Hurricany a proto vždy! volili rychlý přepad. Tyto zkušenosti ovlivnily sov. leteckou doktrínu a dvojkolejnost se projevila v první fázi války s Německem a to navíc mezky E-čka a F-ka měly sloty a tím převahu manévru nad prvními Jaky a Laggy. Pro porovnání: Jak -11 (C-11) při rychlosti 240 km/hod dokázal otočit o 360 st. za 27 sec a to byl cvičný
letoun s dvěma piloty.
3. Smetiště dějin v letectví je ožehavá věc. V období studené války se postupně upustilo od manévrú (1.generace stihačů), rozhodující byl přepad jaderných nosičů (2.generace), ale!!! lokální konflikty ukázaly potřebu manévrového boje (Topgun) a nyní opět dochází
k syntéze, tedy vlastně zpět ke zmiňovaným IS (F-23, F-35, Migy, Suchoje a Gripen) i když na pokročilëjší úrovni.
4. Koncepce IS umožňovala využívat velmi krátké vzletové plochy, cca 300 m dlouhé, téměř každou louku, jako naše B-534 – odpoutání probíhalo po 100-120 m rozjezdu.
5. Jste zajímavý web – letu zdar a Vám též.