Domů›Recenze›Juraj Červenák: Mŕtvy na pekelnom vrchu
Recenze

Juraj Červenák: Mŕtvy na pekelnom vrchu

Slovenský knižní bestsellerista už nějakou dobu tíhne k historickým románům. Spojuje tak své dva koníčky - zájem o historii a literaturu. Jenže když svým fanouškům předložil první dobrodružství kapitána Báthoryho, setkal se s rozporuplnými reakcemi. Čtenáři totiž chtěli více fantastiky a méně historie, čemuž následně vyhověl v dalších dvou pokračováních. Teď to ovšem zkouší znovu a jde do toho naplno - s historickou detektivkou, kde o fantastiku nezakopnete ani náhodou.

Juraj Červenák: Mŕtvy na pekelnom vrchu
Juraj Červenák: Mŕtvy na pekelnom vrchu
mrtvý

Děj románu Mŕtvy na pekelnom vrchu nás přenese do roku 1598, kdy z Prahy vládl císař Rudolf II. a v pohraničí zuřila válka s Osmanskou říší (jen info pro srovnání – romány s kapitánem Báthorym se odehrávají v letech 1660–64). Joachim Stein ze Stříbrné skály si odnesl z posledního střetu nepěkné zranění, díky němuž mu jeho nadřízení nechtějí povolit další službu u vojska. To však neznamená, že by pro něj neměli jinou práci.

Sice ne tak pěknou, jako je kydlení tureckých pohanů, ale o to důležitější – odhalit zrádce, který napomáhá nepříteli.

Notář Matěj Barbarič pochází z válečnického rodu, sám ale příliš krvelačnosti do vínku nepobral. Je spíš na víno, ženy a zpěv, ve všech bodech především nezávazně. To ovšem platí do chvíle, než je přidělen jako asistent kapitánu Steinovi prošetřujícího případ velezrady v královském městě Štiavnica. Najednou mu jde o krk častěji než v celkovém součtu za jeho dosavadní život.

Nezbývá než se modlit, aby byl zrádce brzo odhalen, protože každý další den může být ve společnosti kapitána Steina dnem posledním.

Jenže podezřelých je víc, než oba čekali, a situaci navíc komplikuje vražda šlechtice, která s jejich vyšetřováním souviset může, ale taky vůbec nemusí. Nemluvě o čarodějnicích, banditech, ztracených dolech, ukradeném zlatu, další vraždě a pěkně dekadentní minulosti jednoho významného šlechtického rodu. Spolehnout se mohou pouze jeden na druhého, protože všichni ostatní hrají evidentně své vlastní prospěchářské hry…

Rovnou upozorňuji, že jako detektivka román příliš nefunguje, více šlape jako dobrodružka, kde se pátrá po spiklencích a zrádcích. Na detektivku autor příběh zaplnil přílišným množstvím postav, které základní zápletku schválně znepřehledňují, aby pak v závěru vytáhl viníka z komparzu, který se na scéně dosud neobjevil. V důsledku tak příběh připomíná scénické drama – chvilku se postavy melou, pak se zastaví, proběhne dialog a vzápětí se znovu rozpohybují k další metě.

Tohle není bratr Cadfael, který by využíval své bravurní dedukce k odhalení zločinu, spíše Tři mušketýři kličkující mezi intrikami mocných.

V rámci historické detektivky trpí román tradičními nedostatky, především nemožností používat kriminalistické postupy. A tak mohou hrdinové jen spekulovat a pomocí těch nejtriviálnějších důkazů rozplétat zamotané události. Skutečně jen spekulovat, protože dobrovolně se přizná jen málokdo a pravda přichází na světlo boží často jen díky mučicím nástrojům. Vyšetřování proto často připomíná bloudění od podezřelého k podezřelému a vyptávání se, jestli právě on není hledaným vrahem.

Abyste rozuměli, to nejsou výtky, jen rekapitulace stinných stránek thrillerů z dob minulých.

Většina vymožeností, které dnes dělají klasickou detektivku detektivkou, přichází až s obdobím vrcholného novověku, a to jak zajišťování důkazů, tak individualita a svoboda postav. V temném středověku si člověk zas tak moc vyskakovat nemohl, a když nebyl urozeného původu, nemohl si vyskakovat vůbec. Pro autora musí být zákonitě těžké rozehrávat detektivní pátrání v době, kdy daktyloskopie, profilování, antropologie, balistika a podobné profese byly naprosto neznámou a soukromý vyšetřovatel synonymem pro práskače.

Juraj Červenák tak staví svůj thriller především na překotném ději a atraktivních historických kulisách. Naneštěstí je drobnou slabinou, že hlavním hrdinům chybí šmrnc, nebo něco, čím by vynikali nad ostatními, což mohou jedni považovat za plus, jiní za mínus. Nejde totiž o žádné úžasné mozkovny či zajímavé osoby v daném oboru, ale o obyčejné lidi, kteří vynikají maximálně svou tvrdohlavostí, zarputilostí nebo záletnictvím – vyjma kaprála Jaroše, syna proslulého kata, ale ten tu hraje víc roli pomocníka než hlavního tahouna.

Zápletka jako taková nabírá obrátky hned zkraje. Příběh je stavěn jako sled dobrodružných eskapád, při kterých hrdinové spekulují nad zločinem (který je spíše na vedlejší koleji) a pomalu vyvrací jednu teorii po druhé, podle toho jak se události vyvíjejí.

Bohužel, některé podezřelé postavy mají tendenci chovat se tak, jak zrovna autor potřebuje, než aby tomu odpovídal jejich zpočátku stanovený charakter, což jim samozřejmě výběr viníka moc neusnadňuje.

Samotná gradace příběhu je možná až příliš překombinovaná. Je zde příliš mnoho náhod, které si hrají do not, a příliš mnoho postav, které spolu – díky horké jehle – nějak souvisejí. Což na druhou stranu zajišťuje, že se neustále něco děje a postavy jdou z jedné akční scény do druhé. Díky tomu kniha hodně evokuje román Strážcové Varadínu, snad jen, že ten byl o drobek lepší – s výraznějším hrdinou a ne tolik násilně kombinovanou zápletkou.

Znovu upozorňuji, že román zcela postrádá jakékoliv fantaskní prvky, i když nějaký ten čarodějnický rituálek se zde objeví. Což je spíše škoda, autor jako by se nedokázal vyhnout některým svým zaběhnutým klišé. Z tohoto hlediska překvapí fanoušky máločím – odvedl kvalitní práci, ale nepředvedl nic, co by už čtenář u něj nezažil dříve. Kdo tedy čeká něco, co tu ještě nebylo, bude drobně zklamán, kdo naopak touží po návratu toho nejlepšího, co kdy autor napsal (tedy prvních dobrodružství kapitána Báthoryho – a klidně si mě ukamenujte), bude v nejhorším případě pouze spokojen.

Osobně se přiznám, že číst knihu ve slovenčině (ano, vím že je to špatný tvar, ale vzhledem k tomu, že moje žena je Slovenka a „štiny“ jsou v jejím mateřském jazyce „chcanky“, mám na výběr ze dvou možností – vyslechnout si připomínky uvědomělých občanů, nebo se nechat vykastrovat drahou polovičkou) byl pro mě daleko silnější čtenářský zážitek, než jsem čekal. Nejde o to, že by v češtině Juraj Červenák neměl své kouzlo, ale originál je prostě originál.

Je to jako srovnávat české a slovenské halušky. Navíc, jak jde o historickou prózu, autor doslova hýří geniálními obraty a archaismy, které do naší mateřštiny prostě nepřeložíte. A když ano, nikdy nebudou tak úžasně zvukomalebné.

Knihu vydalo slovenské nakladatelství Slovart v říjnu minulého roku. Do češtiny ji přeložil, jako již tradičně, Robert Pilch a vyjde v nakladatelství Argo 20. března v rámci Velkého knižního čtvrtku. Uvidíme, jak se autorovi bude dařit u mainstreamového nakladatele, a především, jak si povede vůči silné tuzemské konkurenci, které již nějaký čas vládne Vlastimil Vondruška.

Osobně bych se klidně popral za názor, že jej v mnohém předčí, ale obávám se, že Vondruškovi tradicionalisté stejně neustoupí ani o píď. Pohádkový středověk je přece o tolik hezčí než krvavější Červenákova verze. Ehm.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho dál.

Facebook (otevře nové okno) X / Twitter (otevře nové okno)

Pro Instagram otevřete nabídku sdílení, pokud jej vaše zařízení nabízí, nebo zkopírujte odkaz a vložte jej do nálepky Odkaz ve Story.

WB
Redakce Fantasy Planet

Wojta Běhounek

Mohlo by vás zajímat

Všechny články »

Diskuse · 14

Přidat komentář »

Zapojte se do diskuse

Vaše jméno, e-mail a IP adresa budou zpracovány výhradně pro účely správy komentářů a ochrany před spamem (Cloudflare Turnstile) Zásady ochrany osobních údajů.


  1. S
    Schramm před 13 roky

    První dojmy
    Tak zakoupeno dnes a během chviličky sondážní četby mám za sebou přes 50 stran. Takže čtivost tradičně excelentní, postavy zaujaly dostatečně a příběh je taky chytlavý. Čili očekávám spokojenost, třebaže čtu v překladu. No ale zas nepotřebuju slovník… 🙂

  2. S
    Schramm před 13 roky

    to Racek
    Popravdě, hodnotím lépe Vondruškovy detektivky, ty si alespoň na nic nehrajou. Ty romány jsou řekněme kvalitativně úplně stejné, jen si hrají na historický román (rozuměj vyšší ligy) – to je v mých očích výrazně shazuje. Zlatý Oldřích z Chlumu…

    Leč s hodnocením tvorby páně Červenáka zcela souhlasím 🙂