Thomas Collingham, bývalý námořník, se stane šťastnou náhodou konstáblem Londýnského mostu, jedné z nejúžasnějších lokalit a důležité dopravní tepny rodícího se velkoměsta. Mnohé mosty mají svá tajemství, strašidelné strážce a pohnutou historii. Nejinak je tomu i v případě obydleného Londýnského mostu (stálo tam přes stovku domů). Nový konstábl si ani nestihl pořádně vybalit a už ho čekala první mrtvola. Mylné představy o nudné práci, spočívající hlavně ve vybírání mýtného, ho rázem opustily…

Co svitek, to jeden detektivní příběh. Lehké a vtipné vyprávění v ich-formě si rychle získá čtenáře a až do konce neztratí jejich pozornost. Humor, založený na jemné sebeironii, protkává děj jako kouzelná nit a z historického gobelínu dělá zábavné herní pole. K úsměvu vás přimějí nejen Thomasovy optimistické komentáře, ale i emocionálně podbarvené dialogy. Přestože se příběhy odehrávají v roce 1306, autorka se rozhodla sáhnout k archaismům jen tu a tam, takže jazyk vyprávění je živý a odpovídá myšlení dnešního čtenáře.

Stejně hravě přistoupila autorka i k historickým reáliím. Věrně se snaží popsat každodenní život obyvatel mostu a předvádí při tom geniální cit pro detail, přičemž nevynechá ani zkažené jídlo a další nešvary místních hostinců. K doloženým dějinným událostem vedou drobné odkazy v poněkud zhuštěnějším časovém údobí, než se skutečně odehrály. Autorka nezatěžuje své hrdiny ani pro středověk typickým náboženským zanícením. Církev není podána v tom nejlepším světle a chladné krypty sakrálních staveb jsou užitečné především k přechovávání mrtvol.

Naprosto skvělý je nápad s mluvící hlavou popraveného skotského rebela Williama Wallace (možná znáte film Statečné srdce, tak ten je o něm), škoda, že není ještě víc využitý. Ráčkujícího rádce, jemuž postupně odpadávají části obličeje, brzy nahradí jiní pomocníci, jako dobrotivý duch stavitele mostu, průsvitná dívka s lampou, gryfové… Thomase však kontakt s nadpřirozenem nijak zvlášť nevytáčí, zachovává ledový klid a ani poté, co se napije zteplalého piva z jakéhosi odřeného pohárku v pracovně svého přítele a londýnského koronera Lioneta, si nevšímá změn, které se s ním dějí.

Inu, někomu může připadat celý příběh, poskládaný jako mozaika z jednotlivých svitků, trošku naivní. Thomas sám je zlatíčko k zulíbání a pro boj s padouchy má kolem sebe dost ochotných přátel, kteří se objeví v pravou chvíli a pomůžou, jak můžou. Hrdina si tak lehce poradí s vyšetřováním vraždy muže, který byl během jedné noci zabit deseti různými způsoby (první svitek), rozlouskne i prapodivné uhynutí kostelní kočky, mimochodem církevní zaměstnankyně s řádným platem (druhý svitek), a odhalí i prohnaného žháře, který zničí skoro polovinu mostu (třetí svitek).

Zpočátku Thomasovi stačí hlavně fištrón a Lionetova dokonalá ohledávací technika (trošku jak z Bratra Cadfaela). Eh, krásné časy, kdy důkazy jsou prosté a nezpochybnitelné a zločinci po sobě zanechávají spousty stop! Postupně však musí neohrožený konstábl sáhnout i k jiným prostředkům, řekněme až mystickým, které mu obvykle náhoda přihraje pod ruku. Svou úlohu pak sehraje třeba záhadný bard Weylin i ze zapomnění vyštrachaný zrezivělý meč, ostrý jak břitva.

Případ hořícího salamandra je asi nejvíc bohatý na fantazácké prvky, akci a dějové zvraty, ale vrcholem knihy je bezesporu Případ pěti tancujících nebožtíků (čtvrtý svitek). Jiskří silným epickým nábojem, hlavnímu hrdinovi jde nejvíc o kejhák a dojde taky na hezkou šermovačku uprostřed zamrzlé Temže. Zároveň je v něm také nejvíc řemeslných prohřešků, a to hned tři: vypravěč se rád opakuje, v klíčovém momentě zasáhne princip deus ex machina a na konci ještě přiskočí dlouhá dodatečná vysvětlovačka. Jenže celkový dojem je skvělý a kdo by se zabýval drobnostmi, že?

Oceňuji také hezký pokus vymknout se genderovým stereotypům, ačkoliv celá kniha je spíš taková „pánská zábava“. Jedinou výraznější ženskou postavou je kuchařka Padriga, z níž se ale nakonec vyklube urozená slečna, již je nutné ochraňovat. Původně hubatá hospodyně s „bezvěkou tváří s drobnými vráskami“, oblečená do beztvarého oděvu a dlouhé rochetky a ověšená chřestícími amulety, klíči od spíží, pytlíky s kořením a opírající se při chůzi o hůl, se nakonec promění v celkem ucházející sňatkový artikl, co má aspoň pěkné vlasy a oči… No nic, pořád lepší než ta bledule Elaine, která místo aby skočila Thomasovi do náruče, zapadne do jakéhosi kláštera.

Kniha obsahuje ještě epilog, který si umím dobře představit i jako oslí můstek k další knize, v níž bychom se dočkali pokračování Thomasových dobrodružství. Náš hrdina totiž jen tak nezemře, ač se o to snaží i ten nejvyhlášenější nájemný vrah v Londýně – a marně. Proč? To už prozrazovat nebudu. Neodpustím si ale závěrečný vzkaz autorce: Ano, milá Jano Maffet, opět jsi potěšila naše srdéčka! A nejen tou skvostnou obálkou…