Kirill Maximov se dostane do absurdní situace. V jeho bytě žije cizí žena, doklady od jeho předchozího života mu mizí před očima, v práci si na něj nevzpomínají. Postupně na něho zapomínají všichni známí, dokonce i rodiče. Zůstává jen jeden přítel, Koťa, se kterým Kirill řeší situaci typicky rusky – opíjí se do němoty.
Druhý den se mu dovolá neznámý hlas, který mu oznámí místo, kam má vyrazit. V té chvíli se konečně začneme dovídat, oč tu běží… Z Kirilla se stává celník, funkcionál, který kontroluje na svém přechodu cestující mezi paralelními světy.
Hlavní hrdina je obyčejný ruský kluk, jakých na ulici potkáte stovky. O to důvěrnější vztah k němu získáváte. Zvlášť ze začátku se setkáváme s moskevským prostředím, v průběhu románu však narazíme i na pár zmínek o Praze a Pražské ulici, což jistě potěší srdce nejednoho Čecha.
Říká se, že existuje svět, do kterého neexistuje průchod. A právě kolem tohoto průchodu se vše točí. Průchod do světa, jenž umožňuje vyvarovat se chybám budoucího vývoje lidstva. Kniha je tedy další z řady zabývající se paralelními světy. Už to tu bylo dříve, ale nevadí.
Myšlenka paralelních světů je tu pojata velmi originálně. Funkcionálové, neboli mistři svého oboru, tvoří kastu vědoucích; obyčejným lidem jsou paralelní světy téměř zapovězeny. Zajímavá je i omezená schopnost funkcionála na délkový rozsah zhruba deseti kilometrů, takže každý z nich je vlastně pánem svého vězení.
Příběh je plný otázek, které se ještě k tomu v průběhu knihy upřesňují a mění. Kdo, proč a jak to všechno vlastně funguje? Autor nenapoví nic z budoucího děje, takže ke konečnému rozluštění si budete muset počkat až do poslední stránky. Vše pak do sebe dokonale zapadne.
Prvních osmdesát stran je neuvěřitelně čtivých, takže ani nevadí, že autor použil nepříliš originální zápletku. Velmi zábavné a živé jsou dialogy, obzvlášť pobaví kapitola o setkání se spisovatelem fantastiky. Lukjaněnko fabuluje tvorbu konkurence a bylo by zajímavé zjistit, kolik prstů spálil. Po osmdesáti stranách text zpomaluje. Najednou je prostor i na úvahy, nejčastěji na začátcích kapitol, zabývají se vším možným a snad vypovídají i něco o ruské mentalitě…
Akce je „kulhánkovitého“ typu. Hrdina získává nadlidskou odolnost, sílu a rychlost. Na to, abychom však knihu mohli označit za „kulhánkovštinu“, je však akce příliš málo.
Nanečisto je nesmírně poutavá kniha. Sergej Ljukjaněnko i překladatel podali nadlidský výkon, co se čtivosti týče. Nezbývá tedy, než všem čtenářům knihu vřele doporučit.
recenzia
vyzerá to na zaujímavú knihu, len sa mi nepáči štýl recenzie; sú to skôr poznámky k budúcej recenzii ako recenzia samotná; aspoň sa mi tak po ráne zdá 🙂
no práce jsem si s tim dal dost, takže mě mrzí, že recenze na někoho působí takhle amatérsky
No, je to typický Lukjanenko, niektoré veci sú u neho vždy rovnaké (asi tak ako Eco takmer všade vplietal Dionýzovo ucho, nequaqua vacuum, etc.), ten štýl je už dobre poznateľný a ten, kto ho má rád si to vychutnáva. Napr. Lukjanenko má štruktúru svojej knihy vždy veľmi dobre vystavanú. Nanečisto mi príde slabšie ako hliadky, alebo Spektrum, aj keď číta sa to veľmi dobre. Ja som sa celkom dobre pobavil na tej pasáži, kde autor sci-fi rozoberá ako by na jeho príbeh nazerali rôzni ruskí žánroví autori až som si posteskol „Rozptýlil jsi mé chmury a osamělost, poutníku“.
recenzia 2
Z recenzie som sa dozvedel, všetko čo som chcel, takže svoju úlohu splnila veľmi dobre. Len sa mi to ku koncu zdalo dosť útžkovité. Nič v zlom; a neviem, prečo čo som ozval, sám by som to asi nedokázal urobiť lepšie.
no jen doufám,že to není apríl 🙂
Tohle se mi líbilo dost, zvlášť začátek a konec, celkově o dost víc než Spektrum.