David Eddings – Belgariad

       Na počátku všech nesvárů byl Torak, aneb další z těch bohů, kteří se na stránkách fantasy knížek stali z těch nejmocnějších ti nejopovrhovanější. Postavili se totiž (relativně vzato) na stranu zla. A tak vedle Melkora a Azashe má své zasloužené místo i Torak, neboť všichni tři si jsou tak podobní.

       Po tomto úvodu byste si mohli myslet, že se zase pustím do tvrdé kritiky tohoto díla a budu vyjmenovávat desítky podobností, kterými autor ukřivdil Tolkienovi. Tentokrát jste se však zmýlili. Knihy Davida Eddingse jsou mezi námi čtenáři výše specifikovaného žánru tak notoricky známy, že je skoro zbytečné o nich zdlouhavě psát:

       Belgariad je „velkolepá sága o historii zápasu bohů, králů a lidí, jenž trval sedm tisíc let“. Skládá se z pěti knih, které jdou číst i samostatně, ovšem byla by to velká chyba, pokud by jste si je nepřečetli všechny. Mnoho by vám totiž uniklo. Stratili byste se někde uprostřed rozjetého děje, nevěděli byste, co předchází či čím to pokračuje a přišli byste tak o jednu z největších pozitiv této pentalogie. Mnoho kníh od ostatních autorů jsem ještě nepřečetl, ale tuto ságu už jsem četl dvakrát. Stejně jako u Tolkiena, i zde po opakovaném čtení narazíte na mnoho zajímavých podrobností, kterých jste si poprvé nevšimli.

        Spisovatel, u nás již notoricky známý, se tak trochu inspiroval hrou v šachy. V zemi Alornů a Angaraků, která je dokonale zpracována, začíná knihou Pěšec proroctví úžasná šachová partička. Stejně jako v ostatních Eddinsových dílech se i zde setkáváme s geniáleně propracovanými charaktery figurek (vlastně postav). Každá má své typické jednání a své klady a zápory. Postupně odhalujete jejich identitu a zjišťujete „co a jak“. Vesnický synek Garion, zpočátku bezvýznamný pěšec, se mění a roste v nejdůležitější postavu, na kterou pak zbyde už jenom poslední tah – mat. Děj se z počátku rozvíjí zdráhavě, ale pak na plný plyn jede s plynoucími desítky stránek, až se nakonec po dni, stráveném četbou, odpoutáte od přitažlivého textu, protože skončila kniha a musíte šáhnout pro další. Děj je hodně naplněn dialogy. Občas máte bohužel pocit, že někdo furt kecá  a přitom se nic neděje, a vy se nudíte. Přesto vás to nepustí a vy, odhodlaní přečíst poslední díl o přestávce ve škole, vesele čtete pod lavicí do pozdních odpoledních hodin a čas ubíhá kolem vás.

       Slušelo by se říci něco o ději. Ten se zaplétá na statku v zemi Sendarie, kde mladíka jménem Garion a jeko tetu Polgaru navšíví nevšední poutník. Není to nikdo jiný, než ten, který má na práci zajistit výhru dobra v chystajícím se střetu. Tím zcestovalým starcem je Belgarat – čaroděj. Garion, jak jistě očekáváte, je Belgaratovým nástrojem k úspěchu. No a tak se vydají na cestu. Garion postupně zjišťuje mnoho věcí. Jako že Belgarat je jeho děda, že Polgara je také čarodějka a samozřejmě i on ony tajemné síly v sobě začne nalézat. Kroky této trojice nás provedou po celém světadílu. Protože sám Garion k vítězství nestačí, splňuje osnovy „dobrých“ bohů společně s dalšími zajímavými a mocnými přáteli . Ve čtvrté knize získá Garion to nejpotřebnější – Orb. Je to klenot neuvěřitelné moci, který v kombinaci s mečem zkutým z hvězdného materiálu snad může přemoci i nesmrtelného Toraka. Garion také usedá na Rivanský trůn, bere si princeznu SeNedru z dalekého království a stává se… ale to už fakt prozrazuji moc. Nechte se překvapit, ještě toho je hodně.

       Opravdu. Pokud v knihkupectví sáhnete po těchto knihách, určitě nesáhnete špatně. Vzhledem k druhému vydání během roku 1999 by tyto knihy měly být poměrně dobře k sehnání, ale přesto se na koupi vrhněte co nejdříve. Zaručuji, že do roka zase nebudou k sehnání. Teď jsem tak trochu udělal vydavatelství Classic And reklamu, ale zaslouží si to. Nijak zvlášť totiž svou práci nezpackali, i když v textu jsou classicky chyby. Mimo pravopisných chyb, hemžících se v textu, mi ještě připadalo dosti vadné, že každý díl překládal jiný člověk. Setkáme se tak samozřejmě s různými nesrovnalostmi. Doufám, že jsem vás dostatečně navnadil. Měl bych ještě poznámku k malbám na obálkách. Všechny je dělal Jan Patrik Krásný, bohužel se mu nijak zvlášť nevyvedly (zvláště ksichty mu nejdou). Je ovšem pravda, že neznám jiného českého malíře, než je on, který by to načmáral lépe a byl ochoten své malby poskytnout na obálky. A ještě něco. Belgariadu jsem udělil 9/10, což je známka závratně vysoká, ale musím podotknout, že není tak úplně čistá. Narážím mimojiné jako vždy na stránku originality, která je dost často diskutovaná a na nudnost a zdlouhavost některých nezáživných pasáží.